Bohuslav Balbín: Rozprava na obranu jazyka… (X/XVIII)

0

§ X

Mnoho-li přispívá k chvalitebnému spravování státu a k zjednání si lásky lidu, když panovník umí řeči svých poddaných, jich chrání neb alespoň jimi nepohrdá, neřku-li aby je v psanství dával.

(Tuto v rukopise zchází list celý. Byl to 13. list rukopisu. Nevědě, kdy a kým byl vytržen, zdali náhodou neb z opatrnosti, poněvadž snad ostré tam byly narážky na časy tehdejší.)

všickni ve sborech církevních od spisovatelův se uvádějí a schvalují, zřejmě pak zmiňuje se Eneáš Sylvius Piccolomini, později papež Pius II.; nebo když krále českého, Ladislava, pohřebného syna císaře Albrechta Rakouského, vyučoval a (jsa velice sběhlý v umění dvorském) vykládal mu pravidla panování, pravil mu: „Velkomyslnému králi, dědu tvému po meči (rozuměl totiž Zikmunda, z jehož dcery Alžběty narodil se Ladislav) tolikéž prospělo, že znal několik jazykův, kolik otci tvému, Albrechtovi Rakouskému (panovníku proti Čechům ne dosti šťastnému) škodilo, že jich neuměl.” Viz, co dále následuje.

Protož neméně láska, než železo brání říše; nemožno však, aby milován byl, kdo sám nemiluje, lásky pak jednatelem jest společnost jazyka.

Porozuměl tomu císař Maksimilián I., o němž se zmiňuje Stengelius (D. II. dějin Augšp. hl. 58.), že neprostředně povědom byl osmi řečí, a mezi nimi též české; rozuměl tomu Ferdinand I., kterýž chtěje ukázati, jak o jazyk český bude pečovati, když rada pražská císaře vítala řečí latinskou, Seldiovi, místokancléři, poručil, aby po česku odpověděl; rozuměl tomu slavné paměti císař Ferdinand II., jenž synovi svému, potomnímu císaři Ferdinandovi III., zjednal učitele řeči české, o čemž nelze pochybnosti míti, neboť v tak zvaném refektáři otcův tovaryšstva v Hradci Štýrském nejednou vítal syn otce řečí českou. Slýchal jsem o věci té vypravování Rafaele Mnišovského, jednoho z učitelův Ferdinandových, potom místokomorníka království českého, a starších pánův, i pamatuji se, že jsem sám kdysi v rukou měl jedno takové přání české, jež Ferdinand III. odříkával.

Více příkladův uváděti , nynější stav věcí nedopouští.Ostatně příčin této u panovníkův k jazykům horlivosti nemusí se daleko vyhledávati tak, že kdo toho nenahlíží, vidí se býti téměř k vládě neschopným a předpojatým slepou láskou k násilnému panování. O všeličems i mlčením návěští se dává.

Toliko o latinské řeči toto dodati možno, že jest ona řečí celé Evropy, kterouž, když některý z králův aneb značnějších panovníkův umí, nenabere tolik chvály, kolik hanby, když jí neumí. Mámeť (u Lipsia v napomenut, polit. kn. I. hl. 8.) příklad Karla V. jenž, když v Janově jakési řeči latinské nedostatečně porozuměl, neobyčejně struchlev a vzdychaje, pravil prý Pavlu Joviovi: “Nyní pokutujeme za chlapeckou nedbalosť naši a připomínáme si proroctví učitele našeho Hadriana, jenž nám trest tento kdysi předpovídal.”

Click here for reuse options!
Copyright 2018 Magazin Abeceda
    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama