Bohuslav Balbín: Rozprava na obranu jazyka… (XII/XVIII)

0

§ XII

O starobylosti a rozšířenosti jazyka slovanského

Vynáším-li starobylosť neb rozsáhlosť jazyka slovanského, neb uvádím-li jinou její chválu, nedomnívej, že jazykův cizích nenávidím, aneb že omrzelým porovnáváním zlehčovati chci, ať tak dím, jejich ourodu čili cenu; nebo co na jiných haním, abych sám páchal, nejméně všeho sluší. Moudře pravil Aristoteles (II. o polit.) : „Žalující povinen býti lepším žalovaného”; já pak nic jiného, než obranu strojím, aby ti, kdož jazyka slovanského neznajíce, neb ze svého Německa nevyšedše, naň dorážejí, porozuměli, že nadáváním daleko od pravdy zabloudili, a zvlášť onen čechožrout „dobré by požíval pověsti, kdyby byl bojoval slovy počestnými”, jak psáno stojí u Terentia v proslovu veselohry „Formion Stejné cením jazyky všecky, miluji všecky ; jen aby svrchovaná nevědomosť a nespravedlivosť nařknutím nezlehčovaly u jiných slovanštiny , kteréž oni sami za nic nemají. Narodnůstkářstvím („nationalitas”, tak někteří nazývají chybu tu) není, když bráníme národ svůj, nýbrž, jak tamti činili a činí, když se někdo naň sápe nadávkami. Nelíbí-li se však komu celý tento odstavec, dávejž vinu utrhačům, kteříž nás nejednou popuzovali k obraně, i mlčení a trplivosť naši uráželi nezbedností.

Již tedy k věci přítomné.

Že jazyk slovanský jest prvotní, a při prvním zmatení jazykův původem a vnuknutím božím povstal, pochybovati nelze; že se neslil z jazykův cizích, dokazují souhlas mužův nejučenějších, rozšířenosť jazyka, sousedství Sarmatska s Asií, kdež se snůška jazykův nejprve počala; to dokazuje čistota a dávná, původní, sama sobě dostačující ryzosť jazyka toho. Bohumil Raynaudus, muž za našich dob v každém oboru vždy veleslavný, ve své chronologii (Sv. XI. ad A. M. 208.) klade jej na čtvrté místo mezi všemi jazyky světa; praví: „Stalo se rozdělení jazykův na sedmdesát dva, kteréž pocházejí od sedmi matek, hebrejštiny, řečtiny, latiny, slovanštiny” atd. Také v Bibliothéce Vatikánské (rozumím tím knihu velmi učenou „Bibliotheca Vaticana” v Římě vydanou, kteréž nyní bohužel nemám po ruce) dokazuje se to vyčtením všech národův v Asii a v Evropě, kteříž užívají a užívali jazyka slovanského, dále jich starobylostí a jinými důvody.

Alespoň v této věci (nebo jiného nic nevytýkám) Eneáš Sylvius sám sebe učinil směšným, když v kronice národa našeho (hl. 1.) připsané Alfonsovi, velkému králi neapolitánskému a aragonskému z národa českého, poněvadž původ svůj vyvádí od věže Babylonské , posměch si tropí, řka, že neví o žádném národě, jenžby se chvástal původem tak z daleka vyváděným. Což pak ale napadlo Sylviovi? Přikládáme-li víru písmu svatému, nemusíme-liž k témuž počátku vésti jazykův prvotních z celého světa? Proč za touž příčinou z ješitnosti neviní Židův, Řekův a jiných? ačkoli výroku onomu rozuměti se musí ne o Češích (o nichž všecky naše kroniky svědčí, že teprv dlouho po narození Kristovu do těchto končin přišli) , nýbrž vůbec o mateřím jazyku slovanském.

Jsme žádostiví, co by as Sylvius byl dělal a jak vítaný podnět k smíchu bylby měl, kdyby byl četl, co před časy o stáčí řeči národa svého vymyslil si lékař Antwerpenský Goropius Becanus!

V knihách, jež vydal, snaží se dokázati, že jazyk germánský (sám jej nazývá „cimbrickým”) hned na počátku světa a se světem povstal, že byl řečí rajskou, ve kteréž rozmlouvali Adam a Eva i první obyvatelé světa, kterémužto žvanění (nebo jinak nelze říci) posmívají se netoliko spisovatelé cizí, vlaští a francouzští, nýbrž také Belgičané a Němci sami. Jméno Adam odvádí od Athem t. j. dech ; kterak zas povstalo jméno Tubalkain, přečti si tam i také šest set jiných bláznovství jedním slovem hebrejštinu, jazyk nejstarší, dělá dcerou němčiny. To předce zaslepenost!

Domnívá se, že Eden, ráj rozkošný, jest prý město Artesiae Hesdinum, nyní Hesdin zvané. Tudíž v Hesdin prýští se čtvero řek rajských, tam stvořen byl Adam i zbudována Eva, tam had německy hovořil a okolo Hesdina bydleli první rodičové lidí; také Kaina musíme nazývati Hesdianem atd., což všecko jak směšno a nesmyslno jest, každý vidí.

Nám na pochvalu postačuje, že (viz Bohm.Rayn. sv. XVII. sta jako výše) slovanština čítá se mezi jazyky první, čehož nejjistější zprávu podává i Asie sama i rozšířenosť jazyka. Bodinus v díle svém „methodus historiarum” jako v mnohém jiném, tak u výkladu o původu Slovanův znamenitě, jak myslím, pochybil, maje za to, že Hunnové, Heruli, Rugiové, Švédi a Aláni jsou národy slovanskými, kteříž pocházejíce z ostrova Skandie, za časův Justiniana zaujali Panonie „potom pak slávou jména a jazyka svého (uvádím slova samého Bodina) naplnili Evropu veškeru, téhož pak jazyka, kterýž mají Čechové a Poláci, po dnes v Skandii se užívá“.

Předně ono o Hunnech a Švédech vidí se býti nepravda, o Skandii čili Skandinávii podpisují spisovatelé neposlední, kteříž ujišťují, že prohledli krajiny tamější. Kromer, hodností biskupskou a vědomostmi vynikající, v mnohých odstavcích dokazuje (Kn. I. dějin Polska. hl. 7. a sled.), že Slované ze Sarmatska, rozsáhlého území, s Asií hraničícího a z části již k ní náležícího, vyšli a nejprve v krajinách okolo Dunaje osedli, potom pak, když Římané, jichž panství již ochabovalo, jsouc rozděleno mezi Cařihrad a Řím, nad Dunajem neměli síly, řeku tu překročivše, Misii, Makedonii a Panonii sužovali, dále Illyrikum a Dalmatsko osadili, až konečně přes hranice Jazygův Metanastův (jimž nyní říkáme Sedmihradčany), vedením Čecha, Lecha a třetího bratra (dle jiných vnuka) jménem Rusa jedni v Bojohemii čili vlasť Bojův prázdnou vzdělavatelův (poněvadž Bojové byli se vystěhovali) druzí v zemi polskou, třetí v Rusko se uvázali.

Když tedy Slované v Asii neb na blízku Asie, kolébky všech jazykův, i tak velkým množstvím lidu i silami tak velkými panovali, a po Thrácii, Illyrikum, Srbsku, Bulharsku, Moravě, Čechách a jiných krajinách velmi rozsáhlých se rozlili, ano až pod samým Cařihradem v Blachernách obývali, zdaž dosti k víře podobno, že jazyk slovanský (jak důkazem kratičkým dokládá Kranzius, věcí slovanských úplné neznalý, jejž potom vyvrátíme), že, pravím, jazyk slovanský vyplynul z němčiny (kteráž v Asii neb blízko ní nemá a neměla ani paměti ani sídla)?

Abych sám pomlčel o rozsáhlosti jazyka slovanského, kteráž větší jest, než každá říše (snad mimo Čínu), slyšme Petra Revu, muže velmi slavného. „Zem slavonská (mluvit o Slavonii uherské — v. centur. 7, rer. Ungaricar. —) patří nyní dílem Uhrům dílem Benátčanům a leží nad Sávou a Dravou, kteréž ji svlažují. Jazyk slavonský čili illyrský nyní ze všech nejdále sahá; nebo se vidí, že rozprostírá se od moře Jaderského až k okeánu ledovému; jeho totiž užívají Istriánci, Dalmatinci, Chorvati, Slované uherští, Bosňáci, Čechové, Moravané, Slezáci dávní a Lužičané, Vendové, Poláci a jich provincie velmi rozsáhlé, Litvané, Rusíni, jistá čásť Prusů, obyvatelé Skandinávie, Rusové (Moskované), daleko široko panující, rovněž i Bulhaři a mnoho jiných krajin až po Cařihrad tak, že na celém světě není jazyka, kterýmbys více národův a kmenův osloviti mohl, změniv jen nářečí.” Tolik Réva. To všecko vysvítá z prvního pohledu na mapy zeměpisné; nebo obrátíš-li zřetel od Čech začínaje skrze Slezsko, Polsko, Mazovše až k téměř pod severní točnou ležící Nové Zemi a Zlaté Babě, kterážto obě slova jsou slovanská a znamenají modlu, pak skrze všecky ty velmi rozsáhlé končiny Moskovanův a Tatarův Perekopských kteříž slovansky mluví, Cařihradem dále skrze Bulharsko, Srbsko, Bosnu, Valašsko, Uhry, Dalmatsko, Chorvatsko, Illyrsko, Benátsko: kolik, prosím, tisíc tisícův napočteš ? Týž Réva na jiném mítě, ne taktéž pravdu, na jisto uvádí, řka: „Jazyka slovanského povědom byl Aleksandr Makedonský; nebo v bitvě proti Dareiovi Ilyry a Thráky jich řečí k udatnosti napomínal, jak se zmiňuje Justinus v knize 2.” Jisto jest, jak čteme u téhož Justina, že když utíkal před Porem, žil ve vyhnanství u krále Illyrského a potom k samému národu slovanskému (jejž nejudatnějším nazývá), list učinil, kterýž tam Réva podává a již mnohem dříve Hájek podal v kronice české.

Toto níže řečené ani vyvraceti ani tvrditi nemám v oumyslu, zvlášť hledí-li se k letopočtu, dávám to na dobré zdání čtenáře soudného; toliko to pevně stůjž, že málo který z ostatních jazykův možno porovnávati se slovanským co do rozsáhlosti území a množství národa. Kniha „Bibliotheca Vaticana” vypočítává velmi mnoho jmen národův, kteříž užívají jazyka slovanského, a připojuje, že není jazyka zdomácnělejšího u Turkův, kteříž jej nazývají jazykem dvorským, královským a císařským, poněvadž, jako u našich dvorův vlaština, neb franština, tak při dvoře velikého Turka (Sultána) všickni přední pánové, bašové; vezíři a správcové zemí libují si v jazyku slovanském.

Nikdo tudíž, kdo slovansky mluví, uváží-li rozšířenost jazyka tohoto, ne neznámého ve velmi veliké části Evropy a Asie, nemusí se styděti a mrzeti na svůj národ.

Záhodno celou tuto hlavu zakončiti se sv. Synesiem, biskupem Kyrénským v Africe, jenž v 86. psaní (vydání Dionysia Petavia) praví „Objímám stejně všecky Dalmatince a nejmilejší syny své; jsou totiž lidem téhož města, kteréž mne také volilo.” Zdá se, že nejsvětější biskup, jenž psal za časův císaře Arkadia, návěstí dává, že také v Africe bylo jakési oddělení Slovanův a jazyka toho, kteréž z Kyreny do Dalmatska se přestěhovalo. Tak tedy i Afrika, třetí díl světa, měla některé národy slovanské, kterážto domněnka, je-li dosti práva, učení budtež tázáni.

Click here for reuse options!
Copyright 2018 Magazin Abeceda
    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama