Bohuslav Balbín: Rozprava na obranu jazyka… (XVIII/XVIII)

0

§ XVIII

Závěrek rozpravy témuž muži nejznamenitějšímu.

Až potud, muži nejznamenitější, klevetil jsem v úslužnosti vyhledávaje slávy; vím pak dostatečně, že všecko přijmeš z lepší stránky; proto též psal jsem důvěrněji, poněvadž jsem věděl, že tohoto spisku našeho mimo Tebe nikdo čísti nebude, než koho bys připustil k tajemství.

Na mnohých místech, znám se k tomu, psal jsem příkřeji, — avšak proti příkrým. Nepronikne koží slonovou, než ocel, vší silou a vším důrazem vržená. Přestaňtež oni již sami sobě se líbiti a v ohavnosti míti věci cizí, jichž tak hrubě neznají. Kéžbychom i my přestali obdivovati se cizému a (což smutným jest osudem národa našeho) svým vlastním povrhovati! Domácí věci nám zapáchají a babskou (nebo jakž jinak říci?) poslušností dobrovolně úctu vzdáváme těm, kteříž nás mrskají; více nám váží bodec milosti dvorské, než všecko po předcích dědictví, než sama vlasť, kteréž všecko povinni jsme obětovati.

Praví se, že císař Tiberius, domů se vraceje z rady římské (kdež z pochlebenství neb ze strachu podle se řečnilo) říkával: „O plémě zrozené k služebnosti!” Líbila se Tiberiovi služebnost; avšak duchové služební se mu nelíbili. Totéž, smýšlím, říká i ten, jehož jediného duchem a hlasem mluví sněmové naši.

Ovšem, kdyby se dávalo císaři, což jest císařovo, dalo by se to snášeti; nyní však dědictví samého císaře se mrhá a země na nenahraditelnou škodu císařovu přicházejí na mizinu, když sloužíme tomu, o němž vlastní jeho matka, žena to nejnábožnější, zvěstovala, že bude morem vlasti a že narodil se na záhubu Čech, což i my sami cítíme, vidouce, že oumysly jeho jinam nesměřují, než aby spoustu uvalil na města a celé Čechy

„O kolikž tisíc ženštin krásných v pekle!” praví básník, já pak řekl bych: „O kolikž setnin třeštěncův v pekle!” Honosiž se jménem jakýmkoli, oslavujž se čili již ses oslavil titulem buď rady čeho se nadití buď komisař , buď aktuára, písaře tajemníka, bud visitačního neb revisitačního legáta neb legátova náměstka, paklis, aby chudí byli potlačováni, aby se sedlákův nešťastných pot a krev ssály a srkaly, aby některým bylo ulehčeno, jiným pak přitíženo, radou a pomocí přispíval a pak-lis pro uvarování hněvu panovníkova, neb z pochlebenství, strachu neb pro zisk mlčel, kdež jsi za vlasť, nanejvýš skormoucenou, mohl mluviti a čeniti, aneb pak-lis dokonce jazykem a pérem prodajnými všecko to potvrzoval: tož krev nešťastných přijde na Tebe a na syny Tvé! Dělej což dělej, bys i co den bohu obětoval a obětovával, co den zpovědníky unavoval, co den přijímal tělo Kristovo a krev boží, zatracení svého požíváš a piješ, těla božího zneuctívaje; nebo dí sv. Augustin: „Tělo Kristovo to chudí na tomto světě!” Nešťastníče! prvé vydej a vyvrhni krev chudiny, kteréž ses nasrkal ! Pod napaženým ramenem spravedlivosti boží stojíš, žije i umíraje, vinník tolika zlého, což nižádným pobožnůstkářstvím odpokutováno býti nemůže, než toliko napravením spravedlivosti. Odplatiž bůh každému, jak pro vlasť zasluhuje, dobře-li i zle!

Tato jest stížnosť moje; přichází-li snad pozdě, zajisté pravdivá jest a spravedlivou býti nikdy nepřestane.

Ty! ó patronův země České nejpřednější a největší, Vácslave! Vratislavem budiž! a Čechám svým navrať slávu dávnou! Opět na to postaviž nás místo, z něhož vlastní netečností a hříšnou zlobou jiných neb pochlebnictvím mnohých nezaslouženě jsme upadli, nejvěrněji až do skonání sloužíce Tobě i víře nejsvětější, i králům! Ty národa našeho záštito a podporo! Zahyneme-li, Tobě zahyneme! Od nových obyvatelův marně bys očekával pocty té, kterouž Tě země Česká od tolika věkův velebí a miluje. Tudíž v pokoře prosíce, toto opakujeme:

Nedej zahynouti nám i budoucím!
Neráčíš-li snad vyslechnouti synův zvrhlých, slyšiž a vyslyšiž prosby předkův, kteříž orodovali za potomstvo své a v nebi na Tebe hledí! Svatý Vácslave, mučenníku Kristův, jediný dědici země České, oroduj za nás!

Click here for reuse options!
Copyright 2018 Magazin Abeceda
    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama