Důstojnost versus arogance

18

Jsi arogantní, povídali doma. Předevčírem.
Nebyli první, kdo mi řekl. Poslední dobou se jich vyrojilo. A přibudou.
Mám totiž předsevzetí. Nevěděla jsem; hluboko se, mrška, skrývalo ve smršti závitů.
Navrch vyplulo, jak jinak u mně, v nejnevhodnější chvíli.
“Udělej takhle,” říkal šéf.
“Ani omylem,” vyhrklo ze mně. Fofrem. Bezmyšlenkovitě. Důrazně.
Obočí zvící otazníku; víte, že zorničky se rozšíří i bez atropinu?
Jedna kucká. Dvě zmizely.
Zaskočila jsem sama sebe. Ucho zírá, co pusa mele. Sporadicky se mi stává.
Do poháru cákla nadpočetná kapka. Zhmotnění myšlenky:
V životě nastávají chvíle, kdy jediná možnost je přestat se ovládat.
Sečetly se: ústrky, polknutá slova, odsouvané myšlenky, potlačované rady a povzdechy; odvracené pohledy a zavřené uši, nesplněné přísliby.
Promítli se: Brouci Pytlíci – reální i virtuální; radílci obecní i o(d)boroví; (ne)chytří zblízka i okolí.
Proskočení realitou, vítej nová dimenze.
Lidi mají tendence vidět:”pečovatelku”, “zdrchanou” matku, “vypadlou z rytmu”. Věkem “skorostařenku”, která přece, jasně, nemůže! mít vědomosti, znalosti; sny…
Ti chytřejší, občas, pokud mají možnost a čas, zahlédnou v dálce protivníka.
Důvod?
Chovám se, přesněji řečeno – usilovně se snažím, slušně, lidsky. Nepředvádím na každém rohu, jak jsem dobrá, chytrá (a jo, jsem). Jsem natolik troufalá, že otevřeně mluvím o vlastních chybách. Znám svoje přednosti i nedostatky a nestydím se za ně.
Žiju se svým Mozkem a Anti-haló ksichtem dost dlouho, abych byla smířená s faktem, že jinakost se neodpouští. Ženské už vůbec. Pár hódně hlubokých pádů na čuňu mě v tom jedině utvrdilo. Naučila jsem se sklopit uši a zamknout ústa, sedat v koutě, zapomenout na hrdost, na sebe. Myslet si svý, makat; jít dál.
… nejde donekonečna. Prostě nejde. Nejde.
Nebudu se dál “omlouvat” ani “přesvědčovat“. Budu se bránit.
Nejsem Debil, tak se tak, laskavě, přestaňte ke mně chovat.
Nejsem arogantní – jsem jen lepší.

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
Píšu o tom, co znám, potkávám a vidím. Je mi dost, abych se nebála říkat i nemilé věci. Ne však tolik, aby mě přestaly fascinovat maličkosti.
Reklama
  • 747

    JJ, nejčastěji vidí lidi na druhých své vlastní nedostatky. Za arogantního Vás tedy nejsnáze označí ten, kdo sám je panovačný, drzý a majetnický hulvát.

    • Jolana J

      každopádně nejhorší je fakt, že dneska se od lidí vyžaduje co nejvíce zmlknout, sklopit uši – kdyby to šlo, ještě do práce peníze nosit 🙁 Neustále se nemůžeme “shodnout” s Petrem B. (zase si pokecáme) – neboť on razí jak by to mělo být – a já jak to ve skutečnosti je. Bohužel.

      • Anna Šochová

        Právě jsem se kysele pousmála u článků v LN o tom, jak má vypadat podniková kultura – CSR, společensky odpovědná firma. V první řadě prý pečuje o zaměstnance a zaměřuje se na další prospěch společnosti…

        • Společensky odpovědná firma. Když to vidím, mizím rychle pryč. Tam bude zmrdů bezpočet.
          Jeden čas jsem měl na starost pobočku jedné zahraniční firmy u nás. Společenskou odpovědnost jsme řešili tak, že já byl odpovědný majitelům, aby firma vydělávala peníze a zaměstnancům, aby měli včas výplatu na účtě. To se mi dařilo a spokojeni byli všichni. A ani jsme k tomu nepotřebovali nástěnky, meetingy a ISO nevím jakého čísla.

      • 747

        Hm, já nevím, zda by mě dnes vůbec někdo zaměstnal… Od dětství mám problém uznávat nějaké autority, pokud je tak nevidím já. Každý šéf na mě vždy poznal, co si o něm myslím a obávám se, že dnes by mi nečinilo problém to leckomu i přímo říct.
        Blbé je být v situaci, kdy nemáte moc na výběr a prostě musíte projevit inteligenci ponejvíce tím, že se na situaci adaptujete. Prostě taková osobní aplikace evoluce – přrozeného vývoje organismu – přežije ten, kdo se zvládne nejlépe přizpůsobit. 🙁

        • Jolana J

          jak Vám stárnu (samozřejmě, že hezky) – je to čím dál větší potíž – přizpůsobit se, být zticha. Zvl. když je to v oboru, kde Umíte a Víte 🙁

          • 747

            Jj, to věřím. Mám i pár známých, kteří také měli štěstí na šéfa blba a věděli tím pádem o své práci víc, než on. Nu, už nejsou zaměstnanci, jsou sami sobě šéfy i podřízenými a klape to.

          • Jolana J

            bohužel – vždycky “sobě šéfem” nejde :(( Taky jsem si všimla (on si toho teda všiml i nějaký doktorský výzkum), že když lidé tímto “stylem” chodí do práce – poškozuje to ingeligenci, osobnost … (asi jako ty červené romány).. Což by pro mě, částečně, vysvětlovalo i posun dolů v zájmu o společnost jako takovou. Unavení lidé nevídají ušlechtilé cíle. Pohádky o firmách, kde funguje, probíhá .. slýchám, ale nevidím .

          • 747

            Z vyprávění známých mám dojem, že snad v 90% firem není žádný “přátelský kolektiv” a nejčastěji jsou tam hodně hloupí vedoucí. Zejména pak ve státní správě maj na vedoucí blbce asi přímo monopol a speciální výběrová řízení. Nakonec i vršek ledovce v osobě politruka Chládka o tom svědčí dost jasně.

          • Jolana J

            procenta by, dle mých zkušeností a toho, co se dozvím, odpovídala. Lidé zblbnou už na úrovni mistr/ová. (i u těch uklizeček je to vidět). U fabrik, zajímavě, platí Poturčenec horší Turka. /předpisují lidem i pomalu na které noze u pásu stát. Češi./. Z osobní zkušenosti mohu říct, že i když jste tam “brigádník” po cca třech týdnech chodíte do práce se žaludeční nevolností.

          • Anna Šochová

            Na základě soukromého výzkumu jsem dospěla k názoru, že osobnost šéfa je genderově rovnocenná u mužů i žen, neboť menstruují oba a chlap se může chovat jak ženská po nechtěném potratu. Takže bych pro jednání se šéfy doporučila zjistit konstelaci hvězd a fázi cyklu.

          • Jolana J

            🙂 ovšem nejlépe na úplně jiné planetě s odlišnou realitou a zvukovou frekvencí ..

          • Anna Šochová

            Je to hodně spojené s místní politikou a mocipány. Mohla bych vyprávět… Nechci. Je hezky, mám kilo posbíraných slimejšů a už mohu sázet, má to smysl.

          • Anna Šochová

            Někdy opravdu nezbývá, než tohle 🙁

      • Inu, nejen jak by to mělo být. Ono to tak podle mě je. Ostatně to co razím jsem vždy prováděl a provádím i v praxi. A asi by se to dost lidem nelíbilo. Někdy se prostě musí i obejít zákon, aby se něco udělalo tak, jak si myslíte, že to je správně.
        Vy píšete, že je požadováno “sklopit uši.” No a já se řídím tím, že mi nikdo nebude srát na hlavu. Dalo by se o tom vyprávět. Navíc se domnívám, že nečinim nic extra zvláštního, co by nemohl udělat kdokoli jiný.

        • Anna Šochová

          Souhlas. Bohužel, pokud je rodina, jste jejím rukojmím, pokud jste živitel a jinak bez šance pracovat. Ovšem všechno má své meze a pokud umíte bouchnout aspoň občas do stolu, dá se to omezit nebo změnit.
          Mně se líbilo, že jeden zdejší zahraniční zaměstnavatel nesnáší šikanu v práci. Nedávno ji tu zatrhl, usídlil se mu ve fabrice rodinný klan s dlouhými kořeny, kontakty a mocenskými ambicemi jednotlivců – však jsem psala, že je tu je starorudo. A díky třem-čtyřem statečným, co podali svědectví, se uťalo pár chapadýlek, co by honila vodu a prdlajz uměla.

        • Jolana J

          je to jak píše Witch. Hrdost a pýcha je hezká věc, ale občas prostě musí stranou, když není kdo jiný by platil složenky.

  • Anna Šochová

    Jsme jedné krve, Vy i já.