Hledání rovného „JÁ“

6

Známe to všichni od potomků svých i cizích. Už v prckovi, který sotva dosáhne na konferenční stolek, se uloží jakési povědomí, že JÁ znamená hodně. Život ale nikoho nešetří a naše JÁ musí ustupovat a respektovat skupinu, ve které žije a která mu pomůže zvládnout základ existence, pokračování života. Někdy mu dopřeje i rozvoj osobnostní, inteligenční a tak podobně. Někdy ovšem rozvoj okrouhá nebo se příliš nevyskytuje. Dost často ne. Občas už jste ode mne mohli slyšet nebo číst, že dost rodičů úspěšně ze svých velice šikovných dětí ještě před nástupem do školy udělá utlumený průměr. Kdybych to neviděla na vlastní oči, netroufla bych si o tom pochybovat – a kdyby se mi nepodařilo pár děcek ovlivnit, mlčím jako ryba.

Jenže životní dráha se klikatí dál. Pamatuji si spousty uhýbavých pohledů, které se bály, že by obtěžovaly, že by rušily. Sklopené oči při všimném, neboť bylo nutné dát kadeřnici do kapsičky aspoň pětikorunu, u doktora balíček kávy nebo bonboniéru sestře, aby aspoň ten základ byl. Kdo chtěl něco extrovního, přitlačil – protislužbou nebo něčím hodnotnějším. Řemeslník v bytě musel dostat najíst, i kdyby rodina neměla běžně nic jiného, než bůček a namazaný chleba. Muselo to tak být, říkalo se pořád, jako kdybychom více či méně silněji přežvykovali nekonečně se opakující mantry. Nebyly to rovné vztahy, nebyly to služby a platby, ale konejšení páníčků, co byli nebo mohli být důležitější než nějaká hrdost, rovnost a bratrství.

Spousta lidí si ohýbala záda a setrvala v tom předklonu, aby měli klid, aby splynuli se šedí. jenže znáte to: někdy poloha zatuhne a nejde rozcvičit. Bolívá to, takže se až na čestné výjimky nikdo příliš nesnaží. Jako na rehabilitaci: pokud nad sebou necítíte svištět “bič” příkazů a vůle toho, co vás má táhnout k hybnosti, většinou jedete jen do první bolesti a nepřemáháte ji. Stejně tak je velmi pohodlné zůstat v podřízeném sklonu a vyhlížet kohosi, za jehož záda se opět schováte, komu přenecháte zodpovědnost a na koho se potom může ukázat prstem: to on, ne já. Já jen myslel, že se to musí, že to jinak nejde.

Takhle to v našem rudém cípku bylo například před formálně svobodnými volbami a my, mladá náplava, jsme si stále říkali: proč lidi nevyužijou toho, co se před nimi otevírá? Celé volební okrsky volily rudě a oranžově. Ještě kolem roku 2005 jsem vyslechla několik hovorů sousedek, které se domlouvaly, že budou volit jako ten a ten (a jmenovaly nějakého místního papaláše), protože za ty řeči, co by potom musely poslouchat, to nestojí. Nechtějí si dělat zle a ta volební komise moc dobře ví, jak kdo hlasuje.

Podobně tomu bylo i jinde mezi staršími, pokud šlo třeba o nemocnici nebo nějaký ústav. Jenom si nedělat zle s personálem, s mocnějšími, na které jsme opět odkázaní. Vydržet, zatnout zuby, jinak to nejde. Ti s ostrými lokty zase šli dopředu a ostatní přivírali oči nad tím, jakým způsobem. Ono se to dá srovnat se spoustou dějů v celé naší společnosti, ale mne zajímala právě ta oblast starších lidí. Mimo jiné i proto, že jsem se pustila do oblasti sociálních služeb a tady jsme měli učit klienty vést k zodpovědnosti za svůj život. Přiznám se, že to nebylo jednoduché ani u mladých, ale příchod do služby pro seniory mi připadal jako propad v čase. Jako první věc jsem udělala cosi velice jednoduchého: dveře kanceláře jsou dokořán.

Naslouchat, povzbuzovat, hájit zájmy klientů a také nehájit, pokud si to nepřejí, nabízet pomoc a nezlobit se, když není využita nebo je odmítnuta, to byl základ. Když jsem už mluvila o volbách, právě ty si nyní zvolím jako měřítko. Za těch devět roků jsem doprovodila klienty několika. Od špitání, že se přece sluší volit stranu, kterou prý má ten či onen člověk z vedení v oblibě, jsme se dostali možná i dál, než lidé “tam venku”. Městečko je dál hodně oranžové, ale dnes pouze většinově. Vím, že většinu těch dalších barev přidávají lidé v naší volební místnosti. Sice mi ještě někdy spiklenecky špitají, že volili tohle nebo tamto, protože je jim něco sympatičtějšího (třeba Piráti), a abych to prý nikomu neříkala. Vypadají při tom skoro uličnicky. Je mi jedno, zda volili rozumně nebo podle sestřihu vlasů a hezkých řečiček. Rozhodují podle svého názoru a stojí si za ním. Úžasný pokrok!

Je to jistě měřítko, nad kterým leckdo mávne rukou. jenže zahrnuje ohromné rehabilitační zabíračky. Jsou shrbení už jen věkem, narovnávají se i ti, kdo přijali poddajnost i ve vlastní rodině. Respekt k jejich osobnostem je úžasně léčivá bylinka. Není určená jenom “vyvoleným” seniorům, kteří by měli být snad skoro nejslabší ze všech. Pokud se však rozhlížím kolem sebe, potřeboval by takovou bylinku kde kdo. Někdy jistě i já sama. Je těžké udržet si rovná záda, když bývá pohodlné sklouznout do nějakého stínu, kde “SE” cosi jakoby samo řeší, pokračuje, běží nebo vleče. Kde je zodpovědnost na jiných, musíme to či ono snést, protože jinak to nejde. Mám ovšem výhodu, vídám kolem sebe skoro denně lidi “zrehabilitované”. Pamatuji si ty jejich zápasy o vlastní důstojnost, pochopení, že jí dosáhli a dokonce je někdo podporuje, aby ji udrželi v každé chvíli.

Tolik optimistické poznatky více či méně “laboratorní”. Zároveň mi je totiž den po dni jasnější, proč Mojžíš vyváděl národ z otroctví čtyřicet roků. Musela dorůst generace, která vůbec nepoznala otroctví. Jenže to byl starověk. poměry se až tak moc neměnily celá staletí. My proti tomu žijeme v trysku. Kolik generací bychom potřebovali my, když tak snadno, dokonce v poklusu, podléháme mnoha tvářím zotročování? Od společenských změn k technologiím a strachu z bolesti a smrti. Přelévají se přes nás jako vlny. Dobrodíme se někdy na suchou, pevnou zem?

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • Jolana J

      naše “oblíbená” diskuze … njn Není jednoduché odpoutat “SE”, mít názor, říct jej – když práce je málo, peněz ještě míň… A to nepohodlí přitom. Přemýšlet: pravdaxnepravda, co píší, ukazují, říkají. Na druhou stranu – mladé neučí myslet, počítat, starat se. Mají “právo” na všechno, protože Oni jsou nej .. Nevím – jedna generace odrůstá, já bych to ještě tak na dvě-tři viděla

      • Anna Šochová

        Tak asi. 🙁 Nejpodivuhodnější pro mne je vidět tu dřinu, kdy také já učim lidi, že jsou lidi, a ty druhé, že se mají chovat jako k Lidem, byť by nosili pleny a byli krmeni. Vidět, že ta práce má smysl, i když se bez dohledu zase můžýe pohodlně zkroutit zpátky. A přito si říkám, co my? kdo ošetří, jak dostáváme přes hubu, sotva vyjdeme z práce – a protože ne všichni jsou vedeni k vyšším metám a etice, tak, bohužel, se i uprostřed té důstojnosti a lidských práv nehledí na člověka, který by přece mohl někoho ohrozit, ví moc, racuje pro lidi a navypaluje si zobák… nemluvím o sobě, vyskakují mi před očima příklady lidí všech úrovní a ve všech postaveních v mobbingu a šikaně, jak o nich vím z půlky Čech. tady je to hodně křiklavé, ale jinak se tvrdě naráží v každodenním životě. Buď se ohneš nebo setnou hlavu.

        • Sendyman, jinak Pavel Machata.

          Je to divná doba. Těšili jsme se na svobodu a máme ji. Můžeme například cestovat a žádnej uliční důvěrník do toho nemá co kecat. I banány jsou celej rok! Ale zároveň jsme svázaný tolika dogmaty z minula, až se mi vodvírá kufr. Starej člověk (a co, starej! Bohatě stačí “starší”.) je k ničemu. A co jeho zkušenosti? Nedá sice stovku pod 13, nejspíš ani pod 20 ne, ale něco zažil, má nějaký zkušenosti a znalosti, ne? Indiáni maj “radu starších” a dobře věděj proč. Ale my blbneme. Jak nemáš 30 let, 5 jazyků a 20 let praxe, nemáš šanci.
          Je něco shnilýho, v tomhle státě….. českým…
          Honíme se… za čím?

          • Anna Šochová

            Honíme se, tuším, hlavně za tím, abychom se naučili poznat meze, hranice, které je nutné držet, ať si kdo mele o osobní svobodě, co chce. Vlastně jde o docela přirozené zrání poté, co jsme se pustili ze řetězů a mladí věděli, že staří leccos dělali blbě, jenom ještě netuší, co naopak bylo dobře.

            • Sendyman, jinak Pavel Machata.

              No, kdyby to bylo “honění” jen za duševními statky, ani bych necek´. Ale na můj vkus je to takový honění spíš za mamonem, nebo co. Jako mít se dobře je fajn, to já nemám nic proti! 😀 Ale mám takovej pocit, že se to přehání, a to i na úkor běžnejch (teda, měly by bejt běžný) lidskejch hodnot…

    • Sendyman, jinak Pavel Machata.

      Když se to tu změnilo, říkalo se (aspoň ON to říkal), že prej za dvacet let… No, o tom jsem si iluze nedělal, ale že moje dcera se toho dožije. Jako pořádku ve společnosti myslím, jinak osobně dobrý, dost dobrý.
      Ale je jí 30 a někdy mám takovej pocit, že je tu větší bordel, než dřív…
      A nevím, jestli Jolana není příliš optimistická. 2-3 možná, ale to bychom museli zůstat izolovaným ostrůvkem uprostřed Evropy.
      Já totiž bojim bojim, že ještě dřív budeme ohýbat záda zase někomu jinýmu. My je vlastně ohýbáme (to ONI je ohýbají) už teď, přestože to máme ještě “pevně” v rukou…