Můry, duchové a badatelé

6

Už i naši vědci se pustili do zajímavého fenoménu, jakým je stav, kdy se v noci vzbudíte, nemůžete pohnout ani prstem a NĚCO kolem vás pluje. Vznáší se, zřetelná vidina, tmavý nebo bělavý stín. Okukuje vás to, drze prohlíží pokoj nebo nevšímavě propluje mimo. Někdy slyšíte kroky, cítíte dotyk nebo tíhu na prsou. Zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by ucítil vůni.

Teď u nás v Česku shánějí dobrovolníky pro výzkum. Problém současně zaujal mnoho médií, pořád nad tím študují. Leckdo se přiživuje, jako by už vypukla okurková sezóna. Často docela udiveně, protože na blbosti se nevěří. Trochu se tím bavím.

V jednom chtě nechtě musejí všelijak zaměření lidé uznat, že je jasno: ty stavy existují. Hodně jim napomáhá stres, nepravidelný režim, únava. Co mne na těch zprávách zaujalo, byl náznak, že asi jediným člověkem, co z takového zážitku pokračoval jako pohlazený a šťastně dojatý, jsem byla já. Nebo se s takovým pokladem není radno chlubit? Nejspíš, všichni se bojíme hlavně těch můr, to horší si lidé vždycky pamatují líp. Já leccos pojímám jako dobrodružství a dar, byť má lepší polovice říká, že on mít takové sny, radši vůbec nechodí spát. Jenže já spím ráda, tak si to přece nebudu připouštět! Navíc jsem už z různého nočního řádění vytěžila několik vítězných povídek.

Je fajn mít sny barevné a dobrodružné jako film. Což je už trochu jiná oblast, ale i to strnutí s mrtvým jazykem znám. Tedy, bez děsů a ošklivých můr, co by dokázaly tížit dál. Vím dobře, že jsem si tu a tam předsevzala: jé, tohle si musím zapamatovat, to je skvělý! Asi jsem je urazila nebo co. Holt se ty, co chtěly být horší, vyskytly až v době, kdy jsem si uměla snění opravit, nařídit razantní změnu děje. Jejich smůla.

Pamatujete si vy na nějaký zvláštní zážitek?

    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • Jolana J

      počítají se i ty, co bych si radši nepamatovala? njn – kecám. Já se s tím boxuju XXX let – a poslušně hlásím, že pokrok – zvláště ze strany medicíny – klasické nebo alternativní – žádný. Občas se zvedne vítr, že jako někdo, někde … Nula. Na druhou stranu – kdo si umí sny řídit, užívat, přijímat? PS: a lítám – fakt lítám – dotedˇ. Akorát ty modřiny se u mudra blbě vysvětlujou, ale tam zase nechodím tak často. cca – jednou za dva-tři roky, tudíž moucha 🙂

      • Anna Šochová

        Na řízení snů snad existuje i nějaký postup, já na to přišla vlastně pouze na základě řízeného denního snění, když jsem si probírala možnosti příběhú. Taky jsem prostě občas nechala běžet možnosti, sny, když bylo nějaké vzrůšo a ono to za mne nějak secvaklo. Věděla jsem, že při normálním spaní nebo dosanívání na to přijdu. No a děsivé sny, když mi bylo úzko a člověk se už budí, to chce uvědomit si, že ne, že tohle nehraju a nechci. Uvědomit si, že chci změnu. Šprajcnout se.
        Třeba uvíznu v něčem úzkém a něco mne přitom nutí cpát se do ještě užší štěrbiny, jako že minule to šlo. Díky tomu uvědomnění dál nepokračuju a pokud vím, další šílený úzkostný sen už nepřijde. Prý to souvisí i s tím, že člověk trochu řídí i svůj skutečný svět… Nebo ho nějak celý přijme, už pořádně nevím.

        Děje se leccos, viděla jsem i naprostého realistu po poltergeistovi, takže se nesměju. Ono se leccos časem vysvětlí, ale na druhou stranu, nákuk do reality, co se tváří nadpřirozeně, je nesmírně šimravý a lze říci i bojim bojim…

        • Jolana J

          byl hezký dokument – bylo jich víc – o narkolepticích, somnambulech.. Tam to právě i užívali jako podpůrnou metodu. Bylo mi těch lidí líto – ale zase jim někdo pomůže – aspon trochu.

      • Anna Šochová

        Jo a taky lítám, jakmile mne někdo honí, tak ztěžka. Je to děsná dřina, řeknu Vám!

        • Jolana J

          jdete příště se mnou 🙂 já se pokusila asi dvakrát vysvětlit někomu, že to jde, jako fakt – a smůla. Začali mi podsouvat “moje”! omyly, neschopnost popsat dojmy, iluze atd. atd. Prostě mám dojem, že lidské mozky po určité době “zamrznou” – odmítají přijmout a připustit. S dětma je to docela ještě legrace. Právě mě taky udivilo, kolik dětí mívá společné prožitky (viz třeba muž v černém) .. Někde s tím dospíváním děláme chybu

          • Anna Šochová

            Muže v černém bych brala jako určitou kulturní záležitost, protože jiné generace zase měly skřety pod postýlkou (bývaly tam přehozy, takže tma a chundele prachu). Chtě nechtě dítka vidí v tv zločince, oděné už desítky let hlavně do černého, s černou se snoubí i tajuplnost, smutek, takže k černé bundě jenom krůček. Lítání se psychologicky vysvětluje různě, ale asi jde také o to, jak si ho člověk užije a chce užít. Nebo situace, třeba krásný pohádkový sen, co má člověk za nějakou odměnu a ještě se přitom baví. Nebo ta honička. Grr.