Návrat do minulosti

8

Lidé, kteří to zažili jako čerství absolventi Mateřských škol vysvětlují lidem, kteří se narodili mnoho let po, jak jsme žili my, kteří jsme tu dobu žili. Poslední akcí, kterou jsem viděl, byl návrat do školy v dobách komunismu. Středoškolští studenti v pionýrských šátcích, chodba gymnasia vyšperkovaná jakousi bustou u které stojí o přestávce čestná stráž, studentky byly poslány smýt si nalíčené obličeje, studenti se povinně procházeli pouze po chodbách..

Chodil jsem tehdy také na gymnasium, stejně tak moje Bavorovna absolvovala středoškolské studium. Ale ať svou hlavu namáhám jak chci, tak něco podobného si rozhodně nepamatuji. Mé spolužačky předváděly poslední dívčí módu, některé mívaly na obličejích namalovány i ksicht, stejně tak „mužská“ část nosila poslední výkřiky módy. Tehdy to byly dlouhé tmavé a vypasované kabáty, pokud možno rozepnuté a ve větru vlající.

A o přestávkách jsme chodili podle počasí buď mezi třídami, protože jsme na každý předmět měli jinou učebnu, případně na dvůr třeba si zahrát volejbal, nebo i do nejbližšího obchodu si něco koupit.

Prostě další lži v podání jakýchsi aktivistů. Ještě mi chybí stěžování na to, že jsme nesměli mít mobily.

Strašně mne štve, když mne o průběhu události, kterou jsem jakýmkoli způsobem zažil, vykládá někdo, komu ještě nedávno maminka utírala nudli u nosu. A zapomněla mu přitom z každé strany vlepit jeden pohlavek.

    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama
    • Nu, kdybychom v mládí předváděli jak žili naši rodiče, tak by se nám taky patrně smáli… a oprávněně. Na druhou stranu, co je moc je prostě moc – Kde, u všech bohů, byla taková akce?
      Páč si taky nějak napamatuji, že bychom chodili do školy v uniformách…

      • Bavor V.

        To mi v začátku reportáže uteklo, mám pocit, že někde na Moravě, ale nejsem si zcela jist.

      • Něco jsem o takové akci zaslechl, ale nebyla to spíš recese? Vědět něco blíž, jsem moudřejší. Jinak u nás na gymplu třeba říci “soudruhu profesore” bylo u některých kantorů na facku. Doslovně, přiletěla jako blesk. A u těch ostatních to znamenalo, že si na vás budou dávat pozor, co jste zač.

        • Bavor V.

          Na recesi to moc nevypadalo. Hlavně podle závěrečného vyjádření jednoho studenta, že prý mu to otevřelo oči.

          • 747

            Ješkovy voči! A myslel to nejspíš vážně, že?

            • Bavor V.

              Vzhledem k tomu, že do 1.dubna je ještě daleko, tak to asi apríl nebyl. 😉

            • 747

              Ufff! Pak se můžeme divit jak mladší ročníky nahlížejí na současnost a budoucnost, když majjí v hlavě takové bludy o minulosti.

    • Anna Šochová

      Nic se nemá přehánět. Ze základky si pamatuju jen doporučení, aby holky nestály nad schody u zábradlí, když mají sukně, protože když jim z kalhotek trčí vata, je to pohled dost blbý a i ten učitel musí občas povinně kouknout vzhůru. Povinně jsme chodili v kruhu na chodbě nebo venku, to ano, dokonce žmoulajíce sváču. Pionýři nebyli uniformně akční ani v druhé půli šedesátých let, ani za normalizace. Pouze slavnostně – čestné stráže a tak. V padesátých letech tomu bylo jinak, na to mám dost svědectví, to se šátek nosil skoro furt, byla to věc hrdosti – ještě v tom roce 1965 jsme se upřímně těšili, že budeme jiskřičky. Brácha si šátek vyměnil s nějakým Němcem při družbě a i když byl už osmák, párkrát ho hrdě nosil. Naopak v ´68 roce profackoval ruského vojáka a ještě s několika chlapy jim sebrali samopaly, takže jsme se přece jenom vyvíjeli 🙂
      Na střední jsme se oblékali ve dvou proudech – kdo měl přístup k západní módě (džíny) a kdo doma šité nebo holt české texasky. Byla zakázaná trika z cizími nápisy a taky třeba žiletky (já měla od bráchy ozdobnou, ale někteří debilové fakt nosili opravdové bez ošetřeného ostří a měli pořezanou kůži). Na předměty jsme se stěhovaly a nebyl prostor na jakékoliv chození nebo běhání, o velkých pauzách jsme si pilně dopisovaly, co jsme zapomněly doma udělat. Od začátku 70.let se dost chlastalo a chodilo do hospod, takže můj ročník byl na škole první, kdo měl překvapivě velkou docházku. Sice jsem jela jako jedna z nejlepších studentů okresu na zájezd, ale měli jsme potíž s jedním klukem, synkem politika, co byl už v šestnácti notorik a v Leningradě prý přechlastal Rusy v baru. A to si pište, že nikdy nepil sám, i když v té jejich bandě už nikdo mladší nebyl. Nikdy jsem už nepotkala člověka tak znechuceného svým životem a rodinou. Tak kalendářně mladého a přitom vyžilého.