Odstranit se

5

Byla to vcelku slušná rána palicí. Uštvaný mladý muž spolykal prášky, matka ho zachránila, týdny strachu, provázení léčbou, ozvala se mi po dlouhé době. Byla jsem z té zprávy vyděšená a byla jsem přitom ráda, že ten táta od dětí žije a dává se dohromady. Protože to bude tři čtvrtě roku, co jiná máma nevěděla, jak přežije synovo oběšení. Vracejí se mi teď různé střety s bilancováním ceny života a také s pokusy odejít, které se okolo mne během let objevily. Od demonstračky s pořezaným předloktím feťáka, ke kterému jsem dojela s připraveným škrtidlem po louži krve na linu (a kolenou) až po bilančku (takzvaně rozumnou a plánovanou sebevraždu), kterou jsem narychlo odcestovala ukecávat přes půl Čech. Nemám jednoznačné stanovisko a neplynu s proudem.

Naučila jsem se během let vnímat dvě strany mince, tedy nejméně dvě hlediska toho, co se sebou člověk vyvádí. Sebevraždy vážně míněné, tedy nikoliv citově vyděračské, vypočítané na efekt, jsou nesmírně citlivou záležitostí. Ovšem i ty „zkratové“, které přičítáme momentálnímu hnutí mysli, mívají delší kořínky, než v onom jediném okamžiku. Ne všechny, ale najít by se mezi nimi daly takové, kdy byl člověk předem srozuměný s možností nějaké prohry – a v tom případě i s rychlým „řešením“.

Bilanční sebevraždy, tedy odchod po osobní uzávěrce kladů a záporů vlastní existence, vyčerpaný únik kamkoliv jinam, nejlépe do absolutního klidu, případně využitá příležitost rychlé smrti, která přitom nevypadá sebevražedně (některé hrdinské záchrany jiných), to všechno jsou výsledky nesmírně trýznivých období. Nikdo nemůže poměřovat velikost nebo směšnost útrap jednotlivce, který zvolí odchod. Každá z těch bolestí je v daném okamžiku tou největší možnou na celém světě, osobnost se zaměří na svá vlastní muka, své marné naděje a cíle.

Cokoliv z okolního života se ocitá strašlivě daleko. Není pomoci, není jiného řešení. Smrt se stává jedinečným cílem, vysvobozením nebo také jedinou nadějí. Nadějí na pozornost okolí, nadějí na povědomost kohokoliv, že vedle něj kdosi byl, žil, dýchal. Bývá tu přítomna také naděje na lítost nebo pomstu, pokud je člověk ničen svým okolím. Možná sem patří i ukončení takových hrůz, jaké člověka ochromují při depresi. Proto se deprese považují za vážnou, smrtelnou nemoc. Spíše ale uvažuji, jestli není lepší ta moje příští “kategorie”.

Bilancovat se dá také vlastní hodnota proti hodnotě celku, pro záchranu jiných, poměřená jak sníženým sebehodnocením (aspoň na něco se hodím), tak citovými vztahy, pocitem zodpovědnosti nebo převahy (pro tebe to udělám, slabšího musím ochránit).

Druhé hledisko mne výrazněji směřuje k okolí. Jedinec, kterého past beznaděje, problémů nebo těžkých depresí z jakéhokoliv důvodu postaví za hluchou a neproniknutelnou zeď, nevnímá kladně téměř nic z projevů lidí kolem něj. Někdy s nadhledem hodnotí, že jeho problémy jsou tak těžké, že ostatní lidičky nedokážou ani stínem pochopit muka a trápení dotyčného. Jindy ani nechce slyšet, že existují nějaké barvy života. Už si umanul, že je na tom zle a nikdo mu nerozumí. Je přesvědčen, že pro něj není na světě pomoci, určitě ne jakési jednoduché a směšné, obecně přístupné. Těžké deprese zkalí i slunečný den.

Jenže nikdo tady není sám, nepohybuje se ve vzduchoprázdnu. Jsou tady rodiny, přátelé, známí a sousedé. Ne vždycky mají čas, ne vždycky poznají, že je něco v nepořádku. Kolik jich jsem už musela utěšovat, že s „bilančkou“ prostě nic neudělají? Že pokud dotyčný chce odejít, tak mimo odborné pomoci není záchrany? Sama sebevražda v takovém případě není vinou někoho dalšího a konkrétního. Čas bezprostředně před ní také neznamená až tolik. Jde o delší dobu, o pozvolné změny, kupící se prohry a beznaděj. A tam už většina pozůstalých chtě nechtě uznává, že by byl každý jednotlivě zázračný, pokud by něco dokázal změnit. Jak by dopadla spolupráce všech, je ovšem jiná otázka. Včetně toho, zda by si dotyčný nechal do svých věcí mluvit.

Vždycky se vyrojí stovky otázek a možných scénářů, kdyby. Jenže to není fér, život plyne v přímce a odbočky ani návraty možné nejsou. Kdo zlomí život, který si nedal, ubližuje ostatním. Nejen těm, kteří k němu cosi cítili, ale i všem neznámým, kteří jeho čin náhodně zahlédnou, najdou jeho tělo, snažili se ho oživit, s tělem museli manipulovat.

Je tedy dobrovolný odchod v jakékoliv formě pouhá slabost, nedostatečnost schopnosti jít dál nebo projev síly? A je to opravdu těžký hřích? Zločin, jaký se trestal, když dotyčný přežil?

Každý to posoudí podle vlastních hledisek. K tomu, aby jedinec překonal vnitřní hranici „ublížení sama sobě“ je především nutné cosi zlomit. Dnes to nevypadá jako velký problém, když se neurotická mládež řeže žiletkou a cítí uspokojení, že vůbec něco sítí. U ní je kupa potíží ještě někde jinde. Mám nyní na mysli jinak zdravého člověka. Pro toho je totiž problémem i PRVNÍ vpich jehly do vlastního těla. Musí se to naučit a překonat záměrně působenou bolest a zraňování, i když jde třeba o inzulín. Takže i na pořezání žil je nutná jistá dávka odvahy a sebezapření. Řekla bych, že proto je hodně lidí táhnuto k prostředkům smrti, odkud nemohou utéct. Skočit pod vlak, oběsit se, otrávit. Mají svůj čin o jeden akt kratší. Proč? něco jejich čin dokončí. Skočit sice vyžaduje odvahu, ale samo o sobě to není ubližování si. Nenaruší tím zcela osobně svou celistvost, nedokončí to oni, nejvíc „práce“ za ně udělá rozjetý vlak, smyčka, z níž se sami nedostanou, léky, které je omámí dřív, než zastaví srdce. Naštěstí alespoň léky mohou působit pomaleji a zatímco se člověk odevzdává smrti, zapne se konečně obranný systém organismu a z posledních sil a na poslední chvíli člověk sám sebe donutí zavolat o pomoc. Nebo se rozloučit s někým, na kom mu hodně záleží.

Někteří lidé s touto „slabostí“ počítají a dovedou se na odchod připravit s tak zarputilou a promyšlenou metodikou, že se vlastně zabijí několika způsoby, jen aby měli jistotu, že se to podaří a aby dlouho netrpěli. V posledních letech jsou v oblibě střelné zbraně. Můj známý policista glosuje sebevraždy, které s kolegy vídá, dost otráveně. Chlapi jsou citlivky. Něco se nedaří, přijdou k někomu před dveře a picnou se do hlavy. Nejlepší byl mozek na velké ploše drátěného plotu, z toho muselo být těm lidem dlouho šoufl… V sousedství žije pán, co už se asi bude bát chodit na houby. Poslední dva roky měl v lese úlovek dost drsný- mladé visící muže. Nikoliv čerstvé. Jak jsem už řekla, rozsudek sama nad sebou poničí spoustu nevinných.

Jsem pro život. Jsem pro odvahu věřit a nepřestávat v práci ve jménu své víry, svých nadějí a ideálů. Mám sice porozumění pro stav, který vede k dobrovolnému odchodu, ale zažila jsem i návraty těch, kterým náhle i pampeliška zahořela nádherně jasnou barvou a uvědomili si, jak rádi tu jsou. Právě teď, i s těmi problémy, které před radostí ze života samého odlezly mezi stíny a staly se řešitelnými.

Lidé sice v jakémkoliv problému dostanou klapky na oči a nevidí jednoduchá nebo i složitá řešení, zabetonují se v představě, jak strašlivý problém mají, ale všechno skoncovat nevidím jako nejlepší cestu. Mohou být výjimky, třeba radši usnout než se při plném vědomí udusit nebo zakoušet nevýslovné bolesti. Vracím se ke svým otázkám. Je to zločin? Hřích? Slabost? Síla? Právo? Odpovědí je mnoho, na každou několik. Jen bolest nebo trápení pozůstalých, rodiny, přátel i známých je jednoznačná.

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • Sebevražda vůbec je pojem fascinující vědce, minimálně desítky let. Ostatně i Masaryk se habilitoval prací o sebevraždě.
      Jenže problém je ten, že i pokud tento jev pochopíme, pak nevíme, jak mu zabránit a zda na to vůbec máme právo.

      • Anna Šochová

        V mnoha ohledech je prospěšné, když má člověk vroucí zázemí – a je-li on podobně vroucí k němu. V případě toho mladého muže tomu tak bylo. Hanba by ho fackovala, kdyby mámě nedal sbohem. V rámci studií (jsem dva roky po poslední škole) jsem leccos četla, ale výhodou je i věk. Život.
        Zabránit? Možná stačí chytit se šance, že rozevřete tomu člověku oponu a poskytnete mu pohled z jiné strany, třeba chybějící informaci. Dnes, obávám se, je ve hře hodně silný “civilizační” tlak a vnitřní osamělost.

    • Sendyman, jinak Pavel Machata.

      Milá Witch. Měl jsem chvíli, kdy jsem vážně uvažoval o sebezahlušení. Všechno, pro co jsem žil, se zhroutilo a byl to fofr…
      Pak jsem začal domejšlet: ale tu radost jí přece neudělám. Tak napřed půjdu a zabiju. Pak ještě několik dalších, zklamanej ze všech.
      No jo! Pak mi ale došlo, že ta skvělá černá čubinka by skončila jako sirotek v útulku, a to jí nemůžu udělat.
      Tak žiju! 😀 A se mnou několik dalších.
      Černý myšlenky jsou hrozný…

      • Anna Šochová

        Jsou…

    • 747

      Můj posto jv této věci koresponduje s vyjádřením E.M. Remarka:
      “Źádné zvíře nezná sebevraždu, protože není schopno totálního zoufalství. Možnost dobrovolné smrti je jedním z nějvětších darů, protože může ukončit peklo.”