Počin v Česku

4

Už léta patří mezi moje cesty po Praze odskok do jednoho průjezdu proti Masarykovu nádraží. Občas tam vyndají do banánovek knihy po pětikoruně. Mají tam kasičku, kam drobné strčíte. Skvělý nápad, skvělý počin, takový Evropou nebo světem vonící, co říkáte?

Jistě vás napadne, že to jsou jen šunty a když už nevěděli, co s nimi, prostě to vyhodili. Kamera tam není, tak žádná škoda, když to někdo zužitkuje. Jakkoliv. Stručně a jasně řečeno, počin dobrý, leč pochybně samoobslužný. Bez jakéhokoliv dozoru a v zemi chytráků – jinak to ani dopadnout nemohlo.

O jedné tužší zimě, vyprávěli mi pracovníci z Podzemního antikvariátu, přijelo nejedno auto a naložilo si celou banánovku do kufru a pokud u toho byl někdo z antíku, dozvěděl se, že to je přece zadarmo a tak. Nebo zloděj něco vrátil – a přijel v klidu, za chvíli. Případně se kradlo po několika knihách, bez zaplacení. Což trvá dodnes. Někdy demonstrativně zacinkám mincemi do kasičky, aby i blbýmu došlo a slušnějším bylo blbé nepřidat se. Výchovný efekt nic moc, uznávám. Tím spíš mne blaží, když někdo cinká usilovně a dlouho, evidentně zaplatí za několik knih a tím pádem už i poctivě.

Pro představu: nejsou tu vytahovány nad zem zbytečné romány sovětské nebo pojednání o tom, jak budovat socialismus. Jsou tu starší, leckdy i moc pěkně svázané knihy klasické, moje oblíbené učebnice z roku raz dva i novější, slovníky, moderní romány lehčí i klasické, Nádherné výpravné knihy fotografií nebo cizojazyčné o umění. Někdy bych odtud i kufr odvlekla, protože ty výpravné jsou velké a těžké jako blázen, ale evidentně sotva jednou čtené nebo prohlížené. Jenže – utáhněte to. Platí tu cosi podobného burze. Jak mám potíže se dřepem s batohem na zádech, končím. I kdybych mohla použít kolečka. Jenže ta nejsou věčná a kostky okolo jsou šílené – nezapomínejme, že mne po Podzemním čeká ještě Dlážděná! A co schody do metra? Nahoru na Florenc?

Lidé sem chodí různí. Jednou jsem si nahamonila vzpomínkové časopisy s fotkami z pohřbu TGM, Jana Masaryka a Beneše jen proto, že odtud vyšli dva zahraniční dělníci v pracovním a dohadovali se nad plnou náručí tiskovin. Překlad se shrnutím zní asi takto: “Nemusíme brát všechno, cestou by se nám to mohlo poškodit. Tohle jsou velmi důležité věci, staré, takové je dobré mít. Ale taky si je může vzít někdo další.” Vrátili se a pietně položili část těch materiálů vedle krabice, aby se nepomuchlaly. Skočila jsem po nich, aby je náhodou někdo nevyužil při zatápění. Nechávám jimi “své lidi” listovat, mám tím pádem některé dvojmo. Byli to cizinci – Slováci.

Setkala jsem se i s probráním hromádky a pozdější nabídkou dotyčným “knihomolem” v antíku za rohem, v Dlážděné. Viděla jsem jednou díru po násilím vyrvané kasičce. Paní mi dole řekla, že už si někdo pořídil i magnet, kterým zručně a rychle tahá mince ven. Několikrát při vynášení krabic viděli, že někdo sype penízky – a za chvíli kasička neporušená, ale prázdná. Tehdy jsem hned informovala, že jsme s jedním pánem nabrali knížek víc a radši ať kasičku vyprázdní, nejmíň pajcka dobrá. Netušila jsem však, jak drsná realita kolem kasičky s dvackou nebo hotovostí do padesátikoruny může být. Až do minulého týdne.

Banánovky byly asi tentokrát velmi bohaté, na mne už zívalo šest prázdných. Přesto jsem se u další sklonila, kdyby náhodou… Kolem prošel upravený mladík s batůžkem, samozřejmým gestem “ošetřil” pokladničku a plynule pokračoval dál. Nedošlo mi hned, co jsem viděla a poté byla v šoku. Choval se jako samozřejmý výběrčí. Nezajímala jsem ho, odhadl, že jsem asi dost zabraná do prohlížení. Posvítil si dovnitř přívěskem nebo tužkou, co už měl v dlani. Pohnul hlavou, aby viděl po celém dnu, zjistil prázdno a šel.

Pořád jsem při dosavadních zprávách setrvávala u představy, že si bezďák dopřeje na úkor antikvářů, že se možná posmívá troubům, co mu ušetří žebrání. Přijala jsem i hajzlovitost šetřílkovských vykuků a buranů, co si sníží náklady na teplo. Mladíkova kontrola mne však rozhodila víc, než všechna ta “šetření” topiva, i když knihy příliš dobře nehoří – to jsou jen mýty. V nouzi mohou za těch pět prstů vyjít i levněji, to uznávám, i když provoz dobře vypadajícího zlodějova auta ten rozdíl smaže. Jenže takovýhle samozřejmý grif? Ten mladík nekontroloval kasičku poprvé a zřejmě ani jedinou. Hodně mi to pokazilo den.

Teď už holt radši budu ty drobné nosit dolů – stejně tam pořád běhám a ještě hledám poklad mezi vyřazenými na stole za dvacku… Jenže to tam zamrznu i v případě, že jsem vskutku odolala a proběhla jen tím průjezdem! 🙁

    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • OW

      Ano, středověk byla VELMI osvícená doba. Takový sekání ruky za krádež, trhání jazyka za pomluvy… ono vlastně stačilo i varování v podobě nasazení klevetnickeho zobáku, povstání na pranýři, pár ran liskovkou na zadek. A taky domovske právo, ale to je jiná kapitola.

      • Anna Šochová

        Tu lískovku bych brala, ochotně hned mateřsky výchovně konala!

    • Jolana J

      Navrch huj, vespod fuj – ano, byla jsem překvapená jako Vy, když jsem zjistila, že opravdu “kutna nedělá uhlíře”.

      • Anna Šochová

        tak, tak. Ani putna, natož kutna