Princeznička

4

Jedním z oblíbených témat bulvárů jsou tahanice partnerů kolem rozchodů a rozvodů. Sice se říká dvacátému století Století dítěte, děti mají svůj svátek, veliká pozornost se věnuje jejich zdravému vývoji a všemu, čím jim škodíme, jenže když se rozhádají dospělí, nějaké děcko jde stranou. Vždyť to ani nechápe, že.

Dítě lze využít jako zbraň, jako vojáka s pečlivě vymytým mozkem, jako vlastnictví, o které nehodlám přijít. Dostat dítě do péče je triumf a potvrzení  mé lidské ceny.  O nebezpečí pokroucení a podupání dětské osobnosti a dlouhodobých následcích těchto traumat psal už profesor V. Trnka, jehož práce Děti a rozvody vyšla již v sedmdesátých letech. Ba co hůř: v knize profesor Trnka shrnuje výsledky několikaletých výzkumů dětí a jejich rozvoje v dobách, kdy ještě nebyly rozvody lavinovité.

Ještě v šedesátých letech byl totiž rozvod jakousi hanbou, společenským stigmatem. Pro ženu bylo lepší být vdaná, než rozvedená. Rozvedená to zkrátka nezvládla. Žena měla zástěru od toho, aby jí zakývala mužovu hanbu – alkohol, bití, nevěry, karty. Ano, těžký alkoholik byl jako přírodní katastrofa, od toho dál, to uznal každý. Jenže v každé rodině je něco a hlavní jsou děti.

Což ovšem neznamená, že by žena měla tou zástěrou zakrývat leccos i dnes. Téměř se vytratila úcta mezi partnery a vzájemný respekt, schopnost vyjednávat, ustoupit – manželská diplomacie se tomu říká. Rčení o zástěře znamená to jen tolik, že děti z rozvedených manželství mnohdy dopadaly hůř, než  ty z manželství rozhádaných, kde se rodina navenek tvářila spořádaně.

Jak tedy poznamenalo dítě už tehdy, jestliže se rodiče rozvedli? Nedůvěru v sebe sama, problémy se školou a chováním, vyšší kriminalitu, selhávání ve vlastním partnerském a manželském životě, častější rozvody – takže ublížení další generaci dětí.

K tomu připočtěme skutečnost, kterou profesor Trnka již zachytit nemohl. V době, kdy jeho kniha vyšla, se odehrávala vlna rozvodů, snad také v souvislosti s normalizací a všeobecným strachem z posuzování společenských (prokomunistických) postojů. Vyhazovy z práce, propírání na schůzích, jistý si nebyl nikdo.

Z výchovy velice rychle mizel mužský prvek. Mnohé ženy nedovolovaly (a nedovolují) novým partnerům na dítě působit, okřiknout ho, něco zakázat. V osmdesátých letech se objevoval mezi mými vrstevnicemi pomalu sílící hlas, že “si” pořídí dítě, aby to stihly a nebyly samy – a chlapa nepotřebují, jen by chtěl obskakovat.

Setkala jsem se také s prvními tvrdě majetnickými postoji rozvádějících se žen, které razily heslo “plať a neotravuj”. K tomu se u dcer dalo již tehdy použít obvinění ze sexuálního zneužívání jako argumentu pro odtržení dítěte od otce. Je velmi pravděpodobné, že můžeme potkat mladé lidi, vychované druhou a třetí generací žen bez valného mužského vlivu.

Zmíněný rozmach rozvodů s dopady na osobnost dítěte nebyly  záležitostí pouze českou nebo evropskou. Vyvinulo se dokonce cosi dosud nevídaného v takovém rozsahu. Od roku 1985 máme popsaný Syndrom zavrženého rodiče (odborně z angličtiny označovaný zkratkou PAS). Popsal ho R. A. Gardner a ve svém výzkumu prý doposud pokračuje. K nám tuto “novinku” vnesl profesor E. Bakalář brzy poté.

Oč jde? Ten, kdo má dítě v moci (včetně doby před rozchodem), dokáže dítě navádět a popouzet proti tomu druhému rodiči. Může ho navádět i k drobným nepříjemnostem, odmlouvání, naschválům. Namlouvá mu, že ho ten druhý nemá rád, zatajuje dárky, návrhy na společné chvíle, peníze na jídlo, oblečení, všechny potřeby. Po odstěhování druhého rodiče (dokážou to dnes muži stejně dobře, jako ženy) omezí kontakty dítěte se všemi, kdo se vlastnícímu rodiči nelíbí. Patří sem i náhlá onemocnění dítěte před “vydáním” druhému rodiči, náhlé odcestování a podobně.

Dítě ztratí nejen zavrženého rodiče, ale často všechny příbuzné a známé z jeho strany, je “chráněno” a naváděno k odmítání mnoha lidí, kteří dříve zaplňovaly jeho bezpečný svět. Může být od nich izolováno pouze s mlčením bez vysvětlování (tomu ještě nerozumíš, svět je zlej a já tě chráním). Rodič použije citové vydírání (co mi to děláš, já tě mám tak rád/a a tolik se starám), přímé zákazy, výhrůžky i tresty. Včetně pomluv a lží.

Dítě jako každý jiný člověk a tvor vůbec musí v daných podmínkách přežít. Adaptuje se, přijme pravidla hry toho mocného, proti kterému je bezbranné. Základním rysem vztahu mláďat k rodičům je vrozená důvěra a potřeba bezpečného hnízda. Lepší otrávené hnízdo, než žádné, navíc se na pomalé otravování dá časem přivyknout.

Co když dítě vyroste? Má problémy. Pokud člověk přijme, že jeden jeho rodič byl “hajzl”, potom nutně musí bojovat proti tomu, že ať chce nebo ne, polovina z toho rodiče je součástí jeho osobnosti. Takže je ono samo polovičním “hajzlem” a možná se to také někdy při hádce dozví. Sebeúctě nedodá ani to, že kdyby se přetrhl, tenhle rodič je dávno mimo dosah, nezajímá se, odmítá ho, případně nenávidí.

Jenže co když vypluje nějaká vzpomínka? Někdo připomene, jak si pamatuje ze společné dovolené báječného tátu. Potkají se sousedé, spolužáci. Už v pubertě se člověk osamostatňuje a svět přestává být černobílý. Pátrá, ptá se, protože hledá sám sebe a potřebuje se postavit na vlastní nohy. Lež rodiče se v tomhle věku neodpouští. Nastává doba konfliktů, hádek, útěků. O jednom takovém ztraceném děcku je můj dnešní příběh.

Pracovala jsem v azylovém domě pro matky s dětmi, když nás požádala o pomoc paní, za kterou přijela vzdálená příbuzná. Jejich holce je prý dvacet, přijela těhotná, na útěku od přítele, který ji bil. Jen s doklady v kabelce, nestačila si sbalit ani prádlo. To bylo také naposledy, kdy o té dívce někdo řekl, že je holka. Od přijetí dávala všem najevo, že ona je něco víc, žádná socka jako ostatní. Princeznička.

Ostatní matky ji dost rychle ubezpečily, že těhotná netěhotná, osud těžký tak nebo onak, tady jsou si všechny rovny. Podílí se na úklidu, potřebuje se připravit a naučit něco o miminku, hospodařit s tím málem, co jí dá stát. Ptali jsme se, kdo by jí mohl pomoci. Od matky utekla, s tou prý nevydrží ani hodinu bez hádky. Otec dítěte fetoval a zbil ji, když také ztratila práci a nemohla ho živit. Vyděšeně utekla, s tím, co měla na sobě a po ruce, něco takového nikdy nezažila, To si nikdo nesmí dovolit, přece!

A proč ztratila práci? Pohádala se s mistrem, když vytkl nějakou chybu. To už byla těhotná, ale nevěděla to. A proč nešla včas na úřad práce, nezaregistrovala se, vždyť byla v ochranné lhůtě? Nu, není socka přece. A vydělávala kolem patnácti čistého, dávala to na účet, Jenže to byl přítelův a je to pryč, i úspory. Nepomyslela, že zůstane na ulici.

Kdykoliv jsme spolu mluvily, stále nemohla uvěřit, že se tohle děje právě jí. Maminka přece vždycky říkala, že co si ona přeje, to musí dostat, protože je ze všech nejlepší. A když kdysi chodila k tátovi, tak maminka říkala, aby si pěkně říkala o všechno, co by chtěla, že to táta musí dát. Od toho mužský jsou, aby si je Princeznička omotala kolem prstu. A potom se táta asi naštval nebo co, hodně let ho neviděla.

Někdy v osmnácti to byla naopak Princezna, kdo se naštval a vypravil se za tátou, aby mu vysvětlil, že se má starat. A teď si představte, říkala mi, že on měl schované složenky za celé roky a neplatil nijak málo! A měl moje fotky a já ani nevěděla, jak se k nim dostal. Máma mi celé roky lhala! Už jsem s ní nemohla vydržet, hádaly jsme se. Utekla jsem ještě před maturitou.

Mluvila jsem s Princeznou často. Zpočátku hodně kvůli sporům s ostatními ženami, potom jsme tak trochu hledaly, kým Princezna je. Velice často u mne sedělo ukřivděné děcko, které marně křičí ty věčné pravdy o své výjimečnosti. Ano, byla velice hezká, ale také nemocná. Než jsme ji dostali k lékaři, bylo toho odmlouvání a vymlouvání také dost. Princezna s tou svou vzpourou proti matce zahodila také veškeré léčení, na které matka dohlížela. Když rebelie, tak se vším všudy, to mne hned napadlo. A skutečně svou nepéči o zdraví popisovala Princezna stále stejně: osvobodila se od lží matky a tím pádem nemusela věřit ani jejímu blábolení o nemoci. S doktorem pořád mluvila matka, Princezna ani nevěděla o čem, jen že ji zase čekají nějaká blbá omezení a tak. Našly jsme popis nemoci. Moc se divila a začala bát o sebe i dítě.

Někdy byla Princezna sebevědomá a spokojená, protože sice dělala jenom dělnici u pásu montovny, ale byla pracovitá a leccos si mohla dopřát. Učila ostatní ženy, jak se starat o myčku na nádobí, jak ji používat, vyznala se v kosmetice a módě, měla oko na to, co může které slušet. Zapadla mezi ostatní, prožila si hezké a brzy také zdravé těšení na miminko, mazlila se s dětmi.

Několikrát přišla s otázkami, jaká ta máma vlastně je, co jí to udělala. Vyprávěla jsem jí o řečech v ženském kolektivu, jak jsem si sama pamatovala různé příběhy a ponoukání dobrých radilek kolem rozvodů, doporučila psychologickou pomoc a literaturu. Přemýšlela o všem dost a dost. Velkou starost jí dělalo, jestli je dobré, že bude na dítě sama – přítel o děcko nestál a ona si neuměla představit, že by někomu ještě věřila. Prý ho pořádně neznala, spíš využila příležitosti odejít od matky do jiného města, asi se zamilovala nebo co.

Byla to ona, kdo časem zavolal tátovi a potom i matce. Otec přijel, poptal se, co potřebuje pro malé, pomohl, ale díru to už nezaplnilo. Měl svůj život a v Princezně přece jen zůstaly střípky jako od Sněhové královny. Distancovala se od jeho nové rodiny,  rozpaky neuměla překonat. A s matkou?  Užasla sama nad sebou, že s matkou vydržela v pokojíku ne hodinu, ale dva dny.  Návštěv bylo víc a víc, Vždyť to máma vždycky myslela dobře a teď je taky úplně jiná. Leccos se urovnalo a babička si nakonec Princeznu i s vnoučkem odvezla k sobě. Větší byt pořídila a pečuje o rodinku možná ještě dnes.

Je vidět, že s trochou úsilí a důslednosti si člověk získá dítě pro sebe na několik let. Vyhraje, hurá! Jenže co dál? Tam, kde vládne sobectví a potřeba zvítězit v zápase dospělých, není dost místa pro dítě. Líbil se mi nedávno pořad české televize, kde byli rodiče konfrontováni s názory svých dětí. Rozvedeným rodičům zhruba dvanáctiletá holčička domlouvala marně. Toužila, aby byli zase spolu, ale ti hned mávali rukama, že ani náhodou, že měli i Itálii. Přitom posmutnělá holčička byla ještě z těch šťastných, která si tatínka občas užívá.

V tom pořadu byly slyšet hlasy dětí a měly prostoru podobně, jako dospělí. Moderátor M. Dejdar přítomné rodiče nijak nešetřil, měl dost nepříjemné otázky. Pořad asi moc populární nebude, protože odvahu přijít a slyšet – nebo se jen dívat – moc dospělých  nenajde. Co jsou totiž nějaké řeči děcek proti výsostnému právu na štěstí a prosazení svých vlastních rozhodnutí nás, dospělých?! My jsme ti, kdo mají práva! Sice sami pošramocení vlastním dětstvím, ale oni to taky přežijou.

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • 747

      Hmm. princezna došla svého štěstí, ale nebojíte se, že to jeí dítě zase nepozná mužský prvek ve vztahu a způsob vyváženého dialogu? Vždyť nejbližší mu jsou “mírně poučená matka” a babička, která nezvládla ani roli manželky, ani roli matky.

      • Anna Šochová

        Bát se můžu a protože vy mé názory znáte, tak víte, že tyhle několikagenerační ženské výchovy kritizuju jako cestu do pekel, která hodně proměnila schopnost života ve vyváženém partnerství. Princeznička nemá extra dobrý konec, nám je to jasné. Jenže tady jsem chtěla vyprávět právě o té škodě, když žena zkouší vymazat ex ze života svého i dítěte. Mělo by to být trestně postižitelné.

        • 747

          Mělo, ale velmi těžce se hledá hranice mezi potřebnou ochranou před zvrhlíkem či násilnickým alkoholikem a sobeckou pomstou zhrzené ženy. Možná by stačilo o těchto věcech více veřejně mluvit, aby si tak lidi více uvědomovali škodlivost takového jednání a třeba i ty starší děti, rozum beroucí, by se tak lépe zorientovaly ve spletitosti vztahů mezi rozdělenými rodiči a zavětřily, že pravda obvykle není tak jednoduchá a jednostranná, jak to slyší doma.

          • Anna Šochová

            Problém je, že můžete mluvit horem dolem – jenom já sama dost aktivně na tyto skutečnosti poukazuji nejméně 8 let, ale ti, kterých se to týká, jaksi moc ovlivněni nejsou. 🙁

            Jednou z nejtěžších věcí je střet s realitou a jeho přežití. Byla jsem dost stará, když jsem sama přišla na jednu velkou rodinnou lež a nebýt mé vlastní rodiny (a dětí), asi bych tu dneska nic nepsala. Mít za sebou cosi takového, byla by to tutovka. 🙁