Sestřičky

6

Potěšila mne zpráva, že se opět bude někdo zamýšlet nad  výukou zdravotních sester a možná se leccos vrátí do časů podobných těm, jak jsem je zažívala já. Dnes totiž máme maturanty pouze jako zdravotní asistenty. Aby mohli pracovat, potřebují dohled diplomované sestry, bakalářky nebo magistry.  Magistry se na oddělení k lůžku nehrnou, se svým vzděláním jdou prý radši pracovat za vyšší plat  třeba pro farmaceutický průmysl.

Naši zdravotní  asistenti tudíž mají maturitu a jsou jistě radši, že mají lepší vzdělání, než někdejší “ošky”. Ošetřovatelky za mých časů měly dvouletý obor a ty zapálené naivy, které na přihlášce zaškrtly, že chtějí být sestřičkami stůj co stůj, po regulérních přijímačkách na střední školu šly rovnou na dvouletý obor. Prý potom mohou udělat i vyrovnávací postupovou zkoušku a pokračovat na čtyřletém maturitním oboru. Moje vrstevnice “ošky” byly tudíž dívky se studijními předpoklady a určitě aspoň půlka s lepším prospěchem, než jsem měla já. Jenže ty zkoušky po druháku, říkalo se na škole, nezvládla ani jediná. Společnost si navíc žádala někoho na hrubší práci, maturantky měly více pracovat s léky a být k ruce lékaři. Asistenti s maturitou tedy poněkud zahladili onu velikou nespravedlnost, páchanou na nadaných děvčatech, ale zároveň další vznikla.

Pokud jsme se my za čtyři roky zvládly naučit kde co, mohli by mít podobnou hloubku vědomostí i ti dnešní “asistenti”. Jenže zdaleka nemají tu zodpovědnost, na jakou jsme  dosáhly my. Postupem času jsem si uvědomila, že jsem zřejmě absolvovala jednu z nejlepších škol v zemi – a podotýkám, že jsem nebyla žádná hvězda, nanejvýš lepší průměr. Jenže když jsem se já postavila před prosklenou lékárnu na oddělení, projela všechny vystavené krabičky s léky a věděla, nač se ordinují, u některých i nežádoucí reakce. Ano, já, pouze průměrná žákyně. Leccos se přece jmenovalo podobně a nesmělo se zaměnit. Když jsem ale pracovala v Praze a přišly žákyňky, byly z té, pro mne běžné, praxe (postavit se ke skříni a říkat, co k čemu slouží) vyloženě vyjevené. Ony nepoznaly ani půlku antibiotik! A že jich tehdy v té skřínce bylo maximálně deset krabiček. S popisem projevů nemocí to také nebylo valné – a pro mne to znamenalo základ, vecpaný do hlavy jako naprostá samozřejmost.

Na pražské klinice jsme každá měly svěřené pacienty a vedly u nich všechno, plánovaly jsme vyšetření, sestavovaly je k sobě, aby se navzájem nerušily. Některé sběry moči se mohly dělat zároveň, jiné zkoušky musely mít odstup, u některých se nabírala krev, takže sladit všechno, objednat rentgeny a izotopová vyšetření ve vhodných termínech, zvládnout dvacet a více vyšetření během 14 dnů- tří týdnů. V jiných nemocnicích si lékaři vypisovali denně, co by potřebovali, tady přišel nový pacient s dlouhým seznamem po příjmu. Samozřejmě, během hospitalizace se sem tam něco doplnilo a doplánovalo. Na horečky jsme používaly postupy toho kterého sloužícího lékaře. Někdo zábaly takové, někdo jiné, další jinak dávkoval acylpyrin. My jsme je rušily jen v případě, že průběh akutního stavu nebyl obvyklý.  Na straně druhé jsme občas chodily na přednášky, které v sále na klinice měli medici. Bylo běžné, že nás lékaři informovali o nových lécích, jejich účincích a nových postupech léčby.

Vrátím se ale ke škole samotné. K maturitě jsme dostaly pacienta a bylo nutné o něm během zhruba čtyř hodin, kdy jsme kolem něj dělaly všechny úkony,  zjistit co nejvíc. Z dokumentace, z rozhovorů, naplánovat u něj i možnosti nějaké náplně času, aby se v nemocnici nenudil a nekoukal jenom od zdi. Televize tehdy byla vždy jediná na oddělení, ale většinou fungoval rozhlas po drátě. Zápis o svěřeném pacientovi byl zhruba na čtyři strany A 4. Ten zápis i s běháním a zjišťováním se nám musel do těch čtyř hodin vejít. Mně se podařilo zjistit, že moje paní je negramotná, pracovala dlouho jako služka – a tím jsem všechny uvedla v úžas. Moc totiž o sobě nemluvila. Dalším kusem praktické maturity byla nějaká nemoc sakumpikum vysvětlit, s léčbou – měla jsem štěstí, inzulíny a doby účinku jsem vysvětlovat nemusela.

Ještě jednu věc mi škola dostala pod kůži: úctu k lidem, respekt i pro chvíle, kdy jsou v pozici velmi málo důstojné. Musely jsme se chovat profesionálně v každé situaci. Proto v našich zápisech z praxe byly dobře hodnoceny i poznámky o tom, že jsme překonaly nevolnost při něčím zvracení a podobně. Abych nebyla jen vážná, uvedu situaci, kdy jsme hanebně selhávaly všechny přítomné. Šly jsme ve třech koupat pána, chudáka s velice, velice oteklým šourkem. Bolelo ho to jako ďas, proto tři, abychom ho opatrněji přenesly a máčely. Trochu se mu ulevilo v té teplé vodě – a my se musely střídat. Vždycky se jedna šla někam uklidnit, protože to, co jsme viděly, bylo opravdu šílené. A smích je nakažlivý, jak víte. Celkem jsme to ale na střídačku zvládly a pán aspoň v té lázni netrpěl, docela se rozpovídal. Určitě něco tušil, ale také dělal, že zvládáme.

Když jsem tedy po mnoha létech slyšela, jak se v sociální sféře dělá strašák z principů péče, které se zaměřují na důstojnost a respekt k člověku, jeho problému a možnostem, vylítlo ze mne, že tohle přece znám, že tohle nám vtloukali jako základní přístup už na škole! Leč dostalo se mi od jedné paní, co už byla proškolená, že ne úcta, že to jsou ty standardy. Přesto jsem znovu vděčně vzpomínala na studia, na skvělé učitelky – zdravotnice.

Tehdejší vzdělání z mnoha mých kolegyň po nějaké době praxe dělalo doslova půl doktora – ovšem nesmělo se zapomínat, že jen půl. Zkušená sestra poznala komplikace, případně méně jistého lékaře upozornila na potřebnou změnu. Ovšem diplomaticky a s respektem.

Pokud se po revoluci měnilo vzdělávání, nechápala jsem. I zdravotní sestry měly dřív nějakou možnost nástavby – myslím, že tři roky ošetřovatelství na VŠ, aby mohly vést mediky. Na medicínu se jich moc nedostalo, protože na škole nebylo dost matematiky, fyziky a biochemie, pouze dva roky. Navíc měli přednost gymnazisté. Podobně dopadala nástavba třeba na porodní asistentku. S tím, co jsem poznala na několika svých pracovištích, bylo mi jasné, že tehdejší zdravotní sestra byla dost vzdělaná, aby z ní mohla být na slovo vzatá odbornice. Skutečně se mohlo do jisté míry mluvit o “uzavřeném” vzdělání, průběžně doplňovaném samostudiem novinek. Tak, jak se musejí vzdělávat snad všichni, kterým na práci záleží.

Dokonce jsem měla jisté srovnání se Západem, protože kolegyně doprovázela svého známého z diplomatických kruhů do Londýna na operaci. Líbilo se nám tamější osvobození diplomek od hrubější práce, ale nevypadalo to, že by byly na mnohem vyšší úrovni ve znalostech. Normální specialistky jako u nás. Kolegyně uměla výborně anglicky a omrkla leccos. Ovšem porevoluční trend žádal vysokoškolský diplom a výuka na středních školách se tím pádem asi zlehčila. Přesto mám pocit, že některé současné absolventky SŠ nejsou nijak daleko od toho základu, jaký jsem měla já. Vítám tedy, že se někdo zašel poptat do nemocnic, jaké sestry vlastně potřebují. Výsledek? Ne nesamostatné, i když šikovné asistenty, nýbrž sestřičky. Nebakalářky, nemagistry. Samostatné pracovníky, kteří nejen to přebalení dokážou (stejně nikdy nebylo dost ošetřovatelek, takže jsme dělaly všechno, diplom – nediplom).  Navíc prý jsou po našich asistentech vedle v Německu celí diví – trochu je proškolí a nechají dělat samostatně, sesterskou práci. Proč to nejde u nás? Jak rychle udělat, aby ano? Snad se rozum do některých oblastí vrací. Halelujá!

P.S. Vlastně se přestávám čemukoliv divit. Dnes se věnuji, jak jsem uvedla v medailonku, sociální práci. Nejsem tedy zdravotník. Nesmím proto používat terminologii zdravotníků. Nesmím říkat a psát “diabetes”, byť mu tak bude říkat klient sám, nýbrž “cukrovka”. Mít to někde v sociálních papírech, inspekce by mi dala pořádně za uši! Ovšem rozumět jistému základu chorob a jejich léčbě musím – patří to do našich VOŠ i VŠ osnov. Včetně toho ponaučení, že existuje diabetes, ale my máme provždy tvrdit “cukrovka”, “potíže s cukrem”, “potíže s pohybem” namísto “chronické atritidy” atd. U psychiatrie se učí i typologie léků, docela podrobná, včetně názvů nejpoužívanějších. Jako za starých časů. Dnes tedy opět vím, znám, ale holt mlčím. Bylo mi totiž vytknuto i projití běžně dostupných internetových stránek o nemoci a přetlumočení do člověčiny tomu, kdo se ptal. Kryla jsem se tehdy internetem marně. Nejsem zdravotník!

Není ten svět nakonec úžasně barevný?

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • Bavor V.

      On je velký problém v tom, že mnoho lidí vlastně neví, co chce. Moderní školství jako na Západě, ale umění jako dříve u nás, nějak to asi nejde dohromady. Kdekdo si zvykl nadávat na bývalé (čti socialistické) školství. Ale když pak vidíte, co často vychází ze současných vzdělávacích ústavů a bývá to i nezaměstnatelné pro neschopnost pracovat a hlavně myslet… Nějak se nám ztratily zkušenosti starých školských odborníků, kteří třeba věděli, že psaní je potřebné zejména pro motorický rozvoj dítěte, schopnost koordinace pohledu a pohybu, že “mentorování” násobilky i básniček není proto, abychom to zapomínali, ale proto, aby se nám mozek naučil pamatovat etc., etc.

    • Sendyman, jinak Pavel Machata.

      Je. Ale někdy je ta barevnost spíš k nasrání.

    • Jolana J

      Tak to by mohli, třeba, i cukráře učit, jak se oddělí žloutek od bílku, ne? Jak píší dole – stálé upravování, aby “chudinky zvládali” – btw. nikdo mi nevymluví, že obavy “aby dítko nebylo deprimováno, stresováno” – jsou strachy rodičů ne dětí, kterým vůbec neprospívají. Nejsou chudinky a nezvládají – právě proto, že jim je upírána možnost srovnávání se i růstu. Vyrostla jsem “ve kšeftu”, pohybuju se tam (brigošky) dodnes. Když vidím, co fšeechno je možné – blednu. Tiše doufám, že padnu dřív než začnu vzteky trhat. Psala jsem vedle – když mě z úřadu pozvali do jakés agentury, myslela jsem, Naiva, že chtějí zúročit moje znalosti. Opak – na školení! Šla jsem. Tam mně bacilovské cosi povídalo o věcech, starých jak svět sám. Ale ty pojmy, ta složitost! Když jsem ostatním “objasnila” třema větama o čem medam 5 minut mluví – napomenula mě, že používám zastaralý žargon! ..

      • Sendyman, jinak Pavel Machata.

        Začínám se na to školení vysloveně těšít.
        Úplně to vidím! Jak mně tam uhrovitý COSI dává školu života a kšeftu.
        A ještě při vědomí, že mazáci jako Vy, Éro a tak, mi to proplatěj….
        :-DDDDDDD

    • Anna Šochová

      Potěšilo mne, jak přesně jsem to tady popsala, IDěs je se mnou zajedno: http://vary.idnes.cz/nedostatek-zdravotnich-sester-v-karlovarske-nemocnici-pi5-/vary-zpravy.aspx?c=A150615_2170203_vary-zpravy_ba
      Mimochodem, neuvedla jsem jednu věc: po půl roce na pracovišti jsme procházely zkouškami “nástupní praxe”, já tedy před všemi lékaři oddělení a primářkou, opět se zkoušela nemoc, léčba, staniční hlásila o mé praktické stránce, co a jak umím. Takže vlastně systém byl docela slušný. Na klinice nevím, jak se to dělalo, byla jsem přítomna jen u jednoho z několika proškolení nové sestry a staniční snad něco sepsala… Potom teprve bylo stanoveno i osobní, jakého sestra byla hodna.