Škamna

0

Přečetla jsem si se zájmem jazykový koutek v novinách, kde se rozebíralo, odkud se vzala třeba slovní spojení “do lavic, v lavicích”. Překvapilo mne vyznění věty o tom, že existovaly kompletní školní lavice, spojený stolek a lavice k sezení. Jako kdyby šlo o dávnou, pradávnou, ba přímo muzeální prehistorii!

Svým způsobem tomu tak je. Prehistorie zní ale dost drsně pro mé vzpomínky, to se na mne nezlobte. Jak to tedy obejít a pospojovat, když už mě,ne svrbí prsty nad klávesnicí? Napadlo mi podívat se, jak to bylo dřív a ještě hlouběji v minulosti. Začnu skoro od Adama. img.obrazky.cz.jpgV počátcích civilizace se například učilo písmo na tabulkách, pokrytých voskem, do nichž se rylo. To bylo praktické a snadno vymazatelné, stačilo vosk nahřát. Leccos se mohlo naučit pomocí hůlky a písku, teprve zkušenější psavci dostali k dispozici trvalejší a dražší materiál. Žáci se při tom většinou shlukovali kolem učitele nebo seděli jen tak, na rohožích a lavicích, často se zkříženýma nohama jako tento egyptský písař.  Doznávám, na to by mne neužilo, já takhle nemohla dlouho vydržet ani jako malá.

V Evropě se nadlouho nějakému učení příliš nedařilo, vzdělanost se přesunula do klášterů a k psacím pultíkům. Úředníci a písaři psali za pultíky hodně dlouho, stávali u toho celé hodiny ještě v 19. století a dnes se ukazuje, že to tak úplně hloupé nebylo. Stání má vliv na pozornost a zdraví. Jen vyšší a důležitější lidé měli k dispozici nějaký ten psací stůl, uzamykatelný “kabinet” a podobně.

Jobs_als_Schulmeister.jpegPovinnou školní docházku sice vymysleli již protestanti v r. 1592 ve vévodství Pfalz-Zweibrücken (u nás byly podobné školy také, ale ještě dobrovolné, třeba na Moravě), v našich zemích ji však prosadila až Marie Terezie o 180 let později. Na daném obrázku vidíte, jak to mohlo vypadat. Učitel cosi ukazuje shluku dětí různého věku, ve třídě je pro děti obyčejný stůl a lavice.

Škamna, jak je tu a tam ještě pamatujeme i my, byly podobně jako kostelní lavice (což je dnes docela dostupné srovnání pro mladší ročníky) sestavou stolku a lavice k sezení (v kostele je ještě navíc klekátko, deska úzká, pouze na modlitební knížku, odjakživa). Stolek měl nakloněnou desku, místo pro kalamář a také poličku na školní potřeby  pod deskou. Ta mohla být otevřená směrem k žáčkovi (zadní strana sloužila i jako opěrátko dítka v lavici vpředu) nebo ukrytá. Některé lavice měly úložný prostor s deskou, částečně vyklápěcí vzhůru. Aby věci na šikmé ploše neklouzaly, mohla být na spodní hraně desky zarážka. Jak uvidíte na dolním obrázku, lavice jsou dost vysoké, takže nebyl problém dělat lumpárny. Lavice se daly sehnat i pro jednotlivce – sloužívaly k domácímu učení. Ukrutně jsem takovou kamarádce záviděla. Ale to jsem byla v první třídě a ještě hodně nadšená 🙂

Paní Eva (mám dovoleno o historce volně mluvit) mi vyprávěla, jak nespravedlivě se k ní ve škole chovali. Byla z klášterního sirotčince v Kutné Hoře a tím pádem “méně hodnotná”. Proto se u ní ani dalších příliš nerozlišoval skutečný výtržník od těch, co za to “určitě mohli”. Za ní v lavici seděl hošík z lepší rodiny. Evička měla jediné bohatství, a tím byly dlouhé plavé vlasy, spletené do silného copu. Dlouhý cop se dá nepozorovaně jemně vzít (což sama pamatuju z vlastních účinkování v legráckách) a třeba namočit do kalamáře. I moji vrstevníci ještě měli na lavici důlek se skleničkou s inkoustem. Jenže jak uličník Ruda konec copu důkladně namočil, přece jen Evička něco ucítila. Škubla hlavou a cop ji obletěl. Spolužačce máznul modrou přes celou tvář a ještě leccos rozcáknul dopředu, na záda dalších spolužáků. Katecheta, který Evu opravdu nemusel, hned přiskočil a dal jí facku, že málem vzala druhou o zeď. Nebohý cop tím pádem nadělal další škodu, čímž katechetu rozzuřil doběla. A Ruda nic, toho se to ani nedotklo. Zato Evu v klášteře inkoustového copu ihned zbavili, prostě ušmikli. Což byl další trest a křivda.

Paní Eva ale byla spravedlivá i v tom stýskání na Rudu. On ani jeho sestra se totiž nad chudými dětmi nijak neofrňovali, i s Evičkou se často podělili o své dobroty. Pro ně dva prý nebyla nevhodná kamarádka, jenom ta věčná nespravedlivost dospělých a odkazy na podřadné postavení a povinnou vděčnost ji drtily. Rudík zkrátka a dobře bral opovrhovaného odložence jako sobě rovného. A jak Evička ještě dlouho věděla, v tom se prý nezměnil. Tohoto aktéra moc dobře všichni znáte. Vyrostl z něj známý, velice pohledný herec, zkrátka lamač ženských srdcí. Když ho v jednom nejmenovaném třicetipřípadovém seriálu nějak zamordovali coby špičkového československého rozvědčíka, smutnilo se po celých širých lánech.

1119.jpgNa obrázku s děvčaty není dobře vidět spojení lavice a psacího pultu, takže přikládám fotku z Muzea J. A. Komenského, učebny z měšťanky prvorepublikové. Ještě v 80.letech nebyl problém v podobných, ovšem modernějších lavicích na základní škole sedět. Mívali jsme sklápěcí sedátka a povrch lavic býval často zelený. Protože se do nátěru nebo měkkého dřeva vždycky dobře vyrývaly nápisy (stejně jako do pozdějších stolků, když se sedělo na samostatných židličkách), občas některého rodiče škola vyzvala, aby laskavě o prázdninách pomohl popsané lavice natřít. Poškozovač byl identifikován docela jednoduše. Například se podepsal nebo byl přímo přistižen při svém výrazném výtvarnickém počinu. Taktéž byli rodiče k natírání zváni dobrovolnicky a co se pamatuji, vždycky někdo rád pomohl.
800px-Přerov,_Muzeum_Komenského,_školní_třída_1._republika.jpg

Lavice v tomto “spojeném” provedení dokázaly ukrýt mnohá tajemství a posloužily k důmyslným napovídacím a tahákovým taktikám. Byly celkem bezpečné, co se týče statické elektřiny. Pokud na sedáku přesto byly hlavice šroubů, stejně dalo dost práce vyvrtět zadkem dostatečný náboj, který s dalším spolužákem škubne. Po přechodu na židličky s kovovými nohami to už byla spíše otrava. Tam jste náboj nastřádali, i když jste se snažili nepohnout. Poslední ročníky základní školy a celé střední byly ve znamení umělých vláken, látek zvaných kriplen a slotera, Navíc už kolem třetí – čtvrté třídy (přelom šedesátých a sedmdesátých let) už holčičky nosily krásně barevné punčocháčky krepsilonky. Jak se ty umělohmotné sukýnky a kalhoty a punčocháče třely s kovovými hlavičkami šroubků, to byla věc! Kluci nebyli krimplenu ušetřeni, ale protože bylo víc a víc různých texasek a někdo i opravdové džíny dostal, měli proti naparáděným holčičkám výhodu. Postupující růst vyměnil krepsilon za silonky – a bylo ještě hůř. Vzhledem k éře minisukní se objevovala ubíhající očka, některé židle tenké a drahé silonky (punčocháče kolem 35,- Kčs v r. 1976!) trhaly.

Navíc sestavy školních stolků/lavic pro dva a židlí opakují dodnes praktičnost výdrže kovové konstrukce a dřevěné desky s poličkou často umělohmotnou, otevřenou na všechny strany. Což je velmi nepříjemné jak z hlediska tahákovitého (pro učitele samozřejmě přínos), tak z hlediska rošťáren a hrabání se v odložených věcech kýmkoliv cizím. Mizérii nedostatečného odkládacího prostoru řešily školy mých dětí doporučeně povinným zhotovením kapsářů, hlavně na výtvarné potřeby a ve třídách 1. stupně, kde se děti nestěhovaly jinam. Uznávám, že i ty nejmenší židličky mají výhodu pro rodiče, kteří se při schůzkách do minimálního prostůrku vměstnají lépe, než tomu bylo ve spojených škamnách. Což bývala pěkná legrace, vidět třeba i dalšího pedagoga na inspekci.

Jisté výhody a omezení moderněji vyráběných školních škamen si můžou dnes i dospělí ověřovat během pobytu v posluchárnách, kde se lavice zvedají po schodech jako antické hlediště. Lavice není jen pro dva, i když má sedátka sklápěcí jako v kině, ba i čalouněná, ale protahujte se kolem pěti a více spolužáků – žádná legrace.

A ty desky stolků, ty byly pravým eldorádem! Také mám dávný hříšek – napsala jsem monogram své tehdejší lásky do srdíčka a dojalo mne, když jsem v rámci maturity na potítku mohla pohladit známý obrázek 🙂 Lavice se mi totiž během let úplně ztratila z dohledu, nějak je přešupovali sem a tam. Bylo to, tuším, mé jediné “jména hloupých na všech sloupích”. Odolejte však, když na měkkou desku stačí propiska a jedna zrovna tak hluboce teskní, že ji zrovna latina nezajímá…

Když k nám pronikly americké filmy a seriály ve vyšší míře, zaujaly mne podivné školní samostatné židličky s psací deskou. Měla jsem tu čest je vyzkoušet. Deska je otočná a sklopná a musím uznat, že je to velmi pohodlné. Úložný prostor žádný, však je to určené pouze na poznámky a když v učebně nemáte stoly, naštosuje se tam studentů víc.

Takže ano, sedět v lavicích nebo jít do lavic už dnes může znít divně. Změnily se učebny, spojení a tvary slov neodpovídají současné realitě. Jenže v nich jsou stále ještě zakleté vzpomínky. Vzorné způsoby napjatého sezení s rukama za zády, za trest ztichlá třída, postupně propouštěná do šaten, ba i ta ztuhlost, když se proseděla část přestávky ve vzorném posezu. Prolézání pod lavicemi při honičkách, akrobatické výkony při pronásledování horem. Byl to pevný materiál, spolehlivý nábytek a pod rukama ani nohama neujel.

Tím pádem mi jasně vyskočil z paměti přestávkový pokřik “Tygr, tygr, tygr z  Indie, konce týdne se nedožije!”, spojený s metáním školní houby po dívce, zvané Houba, která s výskotem unikala lovcům. Měli co dělat, byla to nejlepší republiková atletka ve starších žácích a sledovat tu honičku třeba čtyř na jednu byl skvělý zážitek! I s potleskem. Učitelé netleskali, mokrá houba se postupně otiskla na všech stěnách i stropě. Naštěstí si toho pokaždé nevšimli a stejně by nikdo nic neviděl a nevěděl. Vždyť jsme byli třídou celé roky nejvzornější! 😀

A co vy? Povídejte, vzpomínejte…

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama