Snažme se, aby byli, aby mohli být.

5

Na začátku prý bylo jedno důlní neštěstí, při kterém zemřeli otcové rodin. V devatenáctém století obrovská pohroma. Jenže vzpomínání na mrtvé nemělo tu správnou sílu či co. Možná těch neštěstí v práci bylo všude dost a dost dalších. Takže muselo skutečné zrození tohoto svátku trochu počkat, dokud se jedna americká dáma nerozhodla slavit narozeniny svého otce. Jako osobní poděkování i jako slavnost na počest všech tatínků, kteří dokážou veliké věci. Právě Sonořin otec byl jejich vzorem i zosobněním. Když ovdověl, věnoval se svým pěti dětem tak dobře, že Sonořin nápad podpořili všichni, včetně přátel, a šířili tu myšlenku dál. Od roku 1910, což byl ten první den “D”, ještě rodinný a soukromý, až po rok 1966, kdy se stal svátkem v USA uzákoněným.

Možná si dloubnete, že tehdy uzákoňovali muži, proč by si nenadělili svátek. Jenže vedle matek by mělo být cosi i pro ně, to dá rozum a smysl pro spravedlnost. Zvláště, když po všech válkách právě otcové často chyběli. Našli bychom příčin a důvodů bezpočet, ale mně se ta myšlenka každopádně hodně zamlouvá.

Den otců se slaví hodně po světě, v různou dobu a z různých příčin. Většinou proto, že otec rodiny je velmi důležitým činitelem, ať už jako jediný živitel nebo jako ten, kdo má svůj nezastupitelný podíl při výchově další generace, často dodnes také jako opora a ochrana matky. Je prostě půlkou páru, který je základním předpokladem pro založení a udržení hnízda pro děti.

Nebo možná býval? Otázkou rodiny a jejího rozpadu se zabývám jako svědek, jako účastník i trochu jako (svým způsobem) badatel. Hledala jsem spojitosti problémů v historii a pozoruji současnost. Zaplaťpánbu se něco mění, ale mnoho škod se už stalo. Například vylučováním otců ze života zbytku rodiny při rozvodech, nevyzrálost rodičů při útěcích z původní rodiny (časné rodičovství puberťáků jakožto mylná cesta ke svobodě a samostatnosti). Následuje dětinská vzpoura proti tomu druhému a často hysterické vymazávání ze života svého a dítěte. Tím u nás došlo k výchově již několika generací děcek většinovou společností žen. Nejen přímo v rodině (několik generací samoživitelek, vytěsnění otcovské strany, však vzpomeňte třeba na Princeznu), ale i ve školství. Chybějící vzory nejen toho, jak se chová a co může naučit muž, ale i partnerské a manželské diplomacie. Děti se to učí už v předškolním věku, právě do těch sedmi let vztahu, kdy je v něm tolik trhlin, že se neodvolatelně rozpadá. Tudíž děcko neokoukne, že dva spolu mluví, žertují a jsou spojenci ve výchově, ale už prožívá i dost děsivé scény.

Nebudu zabředávat do dalších detailů nebo tu sepíšu půl knížky. Zkrátka a dobře, dvacáté století hodně zamávalo s klasickým modelem rodiny i soužitím muže a ženy, jejich rolemi v rodině, živitelstvím (osobním uplatnění mimo dům) a při výchově dětí. Zdá se, že to celé sice bylo nutné, abychom se proplácali křivkou ve stylu “od pangejtu k pangejtu”, ale zlatou střední cestu ještě hledáme a oťukáváme jako slepci. Od dominance muže včetně zákonů (ještě v 50.letech mohl manžel zakázat v SRN ženě práci a měla smůlu) k jejich vystrnadění z rodin “právem matek” na výchovu. Mnoha lidem dnes chybí ta důležitá maličkost, totiž respekt k tomu druhému, tolerance, úcta mezi nimi, společná snaha zvládnout přechod od života jednotlivce ke sdílení, propojení životů a vytvoření páru.

Je dobré mít Den otců a je skvělé, že se u nás lidi vzpamatovávají a začali pořádat Tátafesty. Je to den pro všechny, tedy pro celou rodinu, pořádaný na mnoha místech najednou. Datum mají společné, protože Den otců je sice pohyblivý, ale jednoduše zapamatovatelný. My matky slavíme druhou květnovou neděli a naši milí a skvělí tátové třetí červnovou. Nenechme si ji ujít a buďme šťastní za každého tátu, taťuldu a tatínka, kterého známe. Čím víc jich je a bude, tím bohatší jsme. Dejme všem mužským šanci vyrůst a dozrát do skvělého tátovství!

    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama
    • Sendyman, jinak Pavel Machata.

      No jo, něco je blbě…

      • Sendyman, jinak Pavel Machata.

        Teda, ten svátek je dobře! Akorát, že já si ho neužil…

        • Anna Šochová

          Sendy, užívejte teď! Tátovství jste uměl a v tom je to důležité. Vzdor koncům jste zasel v malé paličce dobré semínko. Třeba se ujme. Takže: Všechno nejlepší k Vašemu zítřejšímu svátku a běžte na Tátafest! Pobavte se, potěšte vědomím, že jste byl možná ještě lepší než ti, co jsou teď veselí a na začátku.

          • Jolana J

            Rozhodně souhlasím! 🙂 jednou táta – vždycky táta

    • Jolana J

      Postřeh – osobní. “Přepečlivost” rodičů, přílišné ochranářství – kdy nedají dětem prostor k nalezení sama sebe, vychovávají (snaží se) – genderově stejně, akční chlapce brzdí, protože to v knížkách taky nepíšou – jsou, bohužel, další faktory, proč lidé nejsou schopni komunikovat, tolerovat.