Společnost

6

Slovo společnost, případně třeba společenství, komunita či commonwealth vycházejí ve svém základu z významu spolu, společně. Vždyť již v okamžiku, kdy první pithekus slezl natrvalo se stromu a začal se měnit v erecta, žily tlupy těchto našich předků ve společnosti. A je zcela jedno, zda tu společnost nazýváme tlupa či rod. Prostě stále spolu, protože už tenkrát instinktivně cítili, že jedině tak získají více potravy, uloví větší zvíře a lépe se ubrání jiné tlupě či rodu. Také se společně starali o své potomstvo. I zraněné a nemocné členy své tlupy dokázali uživit a ochránit před nebezpečím. Postupně tak ten pithek dospěl i k péči o zesnulé.

Jak se pithek měnil v neandertálce a cromagnonce, stále více si svoji sounáležitost uvědomoval.

Postupem času se vydělovali jedinci podle svých schopností a dovedností. Ale i když si za své dovednosti nechali poskytovat nejprve jiné služby a zejména potraviny, později jiné hodnoty, stále byli potřební celku a také svému celku své služby poskytovali.

Proběhly další společenské změny a člověk dospěl do stadia feudalismu. Určitému území vládl určitý pán a jeho povinností bylo starat se o své poddané. Zejména ti v podhradí byli v době ohrožení uschováváni za mohutnými hradbami sídla svého vládce. A tentýž vládce se také staral o rozvoj svých poddanských sídel. Pokud se však někdo domnívá, že on sám o čemkoli rozhodoval, pak neví nic z historie. Každý vyšší šlechtic zaměstnával na různých úřednických pozicích své lidi. A pokud je neměl, najal si je. A tak o spoustě záležitostí rozhodovali různí správcové či šafáři, stavby stavěli najatí stavitelé. I rychtář byl panským úředníkem, na rozdíl od starosty či purkmistra. Jenže obyvatelé sídel potřebovali někoho, kdo by je vedl a tak si vymysleli starosty a radní. Každé společenství totiž ke svému udržení a rozvoji potřebuje někoho, kdo jej bude koordinovat. Třeba jen proto, aby se nestalo, že se občané nedostanou k jiným občanům jen proto, že ten mezi nimi se nechce podílet na společné cestě. Jako tehdy i dnes se podílí svými daňovými odvody. A i ti radní měli své úředníky, třeba písaře.

Prostě co člověk je člověkem, je neustále provázán s ostatními lidmi svého společenství. A také čím vyspělejší společnost, tím více úředních omezení ji provází. A stále se vyskytují úředníci slušní i ti úplatní.

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Kdo jsem: Duchovní dědic strakonických Pánů erbu střely, který si přivlastnil další jméno v pořadí, tedy Bavor ze Strakonic toho jména pátý (Bawor de Straconicz eius nomine quintus) Erb rodu: střela ve zlatém poli Osobní zvíře: jezevec Profese: stavař, momentálně SVČ, podle Politically correct zvaný "prase" - pracující senior Záliby: historie, architektura a obojí dohromady Spolubydlící: manželka, pes, kočka a dva kocouři
    Reklama
    • Nezlobte se autore, ale mě to vyznělo jako zpověď ovce, která jásá nad tím, že o ní někdo rozhoduje. Píšete například: “Každé společenství totiž ke svému udržení a rozvoji potřebuje někoho,
      kdo jej bude koordinovat. Třeba jen proto, aby se nestalo, že se občané
      nedostanou k jiným občanům jen proto, že ten mezi nimi se nechce podílet
      na společné cestě.” Co je špatného na tom, že se někdo nechce podílet na společné cestě? Proč by tak měl činit. Co je mu sakra do toho, že zrovna Pepa chce jet za Jirkou?
      Váš článek sice zahřeje srdce etatistovo, ale je jen pouhou obhajobou institucionalizovaného násilí.

      • Bavor V.

        Třeba aby zase za ním mohl zajet Karel.

        • Ano, ale to zase není důvod k tomu, aby platili i Pepa s Jirkou.

          Jinými slovy jde o to, zůstaneme-li u oné cesty, že žádná instituce, která používá při své činnosti prostředky, které nejsou její, není schopna poznat, jaká cesta je potřebná a jaká ne. Z hlediska toho, kdo jí používá potřebná je, z pohledu toho, kdo jezdí jinudy ovšem potřebná není.
          Tento rozpor se často řeší falešným argumentem “kdo by stavěl cesty, když ne stát?” který je ovšem neobhajitelný.

          Pokud se podíváme na onen příklad, pak instituce, společenství či stát, je jedno jak to nazveme, by neměl do toho jaká cesta bude či nebude vůbec mluvit. Pokud by cesta byla soukromá, pak je jen na rozhodnutí vlastníka, kdo a zda vůbec někdo po ní bude putovat.

          • Bavor V.

            V každé společnosti bývali poustevníci.

            • A nebo také ti, kteří se nechtějí nechat sprostě okrádat. Často jsou jejich cesty daleko kvalitnější.

    • Anna Šochová

      Řekla bych, že je vznik vůdcovství ještě starší a jednodušší. Vůdce smečky, jakékoliv, musí být nejsilnější, nejzkušenější (aby ty ostatní dostal pod sebe), za to má nejlepší sousta, nejvíc samic a mláďat. Za to mají ostatní v tlupě bezpečí, nemusejí se zabývat zodpovědností, přesahující kjejich osobu nebo osobu mláděte (leckde jakéhokoliv, nejen svého). Tím pádem je jsané, že to máme v genech.
      Však se stačí rozhlédnout a rozeznáme spoustu lidí, co odloží i vlastní myšlení a dokonce se na něčí pokyn dokážou stát davem, ba i lůzou, která později nechápe, jak dokázala někoho rozsápat. Hierarchie tlupy a její zákonitosti pokládám za velice zažrané, projevující se i v mezilidských vztazích – lidé troubovití, hodní, laskaví a stálí jsou partnery pro život, lidé zajímavě výjimeční na hraní a okrasu, případně pouze pro alfa samce a alfa samice. Veškeré naše snažení dosáhnout co největší vyrovnanosti možností jednotlivců – třeba demokracie – pokládám za úkol na další tisíciletí. Pudy stále vítězí a boj o cizí a výhodnější loviště nebo pastviny nikdy neskončil. třeba ale jednou…