Tohle chválím, s připomínkami.

0

Vládou prošel návrh na změny v poskytování služeb. Jde o problém neregistrovaných služeb, které velmi často z lidí vytáhly všechny peníze a nechávaly je v hrozných podmínkách. Jde o lidi nejslabší, staré, nemocné, dementní, kteří dožívali po ubytovnách, změněných na nelegální “domovy”. Několik průšvihů prošlo médii a byla to paní Šabatová, která do toho vředu řízla a nyní dotáhla problém až do vlády.

V odborném tisku se už dávno objevily námitky lidí, kteří to mysleli dobře a hájili kvalitu své neregistrované služby, dokonce se snažili mít vzdělaný personál. Tím pádem odmítali být házeni do jednoho pytle s těmi, kdo vyloženě hrabali a zneužívali státní systém podpor a důchody svých klientů. Jak? Když sečtete donedávna možné vysoké doplatky na bydlení, příspěvek na péči (4-12000 měsíčně), ba i ty důchody, neplynulo jim peněz málo.

Řeknu vám, že pro mne byl opravdu zážitek dostat se do takového domu za paní, kterou jsme odtamtud vytáhli. Stará žena, která si nenechala všechno líbit, to uznávám (ale my se jí po čase přece jenom dostali “pod kůži” a uvědomovala si že je v bezpečí a zajištěná), oteklá, se selhávajícím srdcem, která žila jen z brambor a nekoupala se několik měsíců, protože sama to nezvládla – ani do sprchy ne. Neměla na to, aby si zaplatila pomoc. Strašně se tu bála udušení, protože když požádala o záchranku, zavolali ji, až když pochopili, že jim fakt umírá. K zábavám personálu, který byl oblečen v ošetřovatelském, patřilo sledování a poznámky k tomu, jak si tahle paní táhne vyprat svršky k pračkám. Včetně povlečení. Na praní si musela našetřit.

Nábytek tady a na dalších pokojích byl různý, především nízké válendy a skříně různých tvarů a stáří. Většinou tedy nevyhovující pro lidi s problematickým pohybem. Nikdo zdravý tu nežil, viděli jsme lidi s chodítky a berlemi. O patro výš prý mají jenom ležáky, informovala nás paní z města. Jenže tam nepustí ani sociálku, je to prostě soukromý dům a všichni jsou hosty penzionu. Pokud nemají nějaké spojení se světem, není, jak by se dovolali nápravy a změny.

Kdybyste jen tušili, jak jsou proti tomu drbané služby registrované! Důstojnost a ochrana práv klientů především, to beru. Ale slovíčkaření, kterým prý můžeme někoho ohrozit! My jsme například z letáků a ostatních materiálů museli odstranit slůvko “náš”, aby si nikdo nový nebo jen zájemce nepřipadal méněcenný, když jde do zaběhnutého zařízení. Možná to teď vypadá jako čirá závist, že neregistrovaní nezažijí peklo inspekcí. Jenže já tam v tom domě těsně před tou inspekční radostí viděla a slyšela i dost nepříjemné promluvy a pohledy.

Z dalšího “domova” byla vytažena paní mladší, která měla šanci ještě chvíli žít v domě s pečovatelskou službou, jen musela někde přečkat a dát se dohromady po prožitku dna a velkého pádu, což se zatím tou soukromou službou jen prohloubilo. Bydlela na pokoji s paní, co se těšila, že k ní teď dají manžela. Po čtrnácti dnech tam kolegyně zajela pátrat po oblečení, co se prý zrovna před převozem dalo prát. Manželé spolu na pokoji nebydleli, stará paní smutně koukala na opuštěnou, stále nepřevlečenou postel a bystré oko kolegyně odhalilo tu a tam zašlou špínu… Spoustě lidí nezbude, než tam třeba z LDN jít, místa mají pořád, úmrtnost je velká.

Těch zkušeností mám víc a je pro mne dost těžké si je vybavovat. Jako bychom byli z různých planet, doslova. Lidé by měli především zůstávat doma, využívat pečovatelky a rozvozy jídla a třeba i HomeCare. Dnes máme ověřené, že doma může zůstat i naprosto ležící člověk a je mu dobře – i když si myslím, že možnost vidět nějaké vrstevníky by se taky hodila. Jenže dostatek služeb chybí – a vedle toho by leckdo nejradši stavěl nové a nové baráky na ukládání starých lidí. V žádném případě by se však neměla ztrácet důstojnost a možnost uplatňovat svou vůli žádným z lidí, co si tu službu platí.

Proto na závěr znovu souhlasím s tím, že někdo hlídá takovou “maličkost”. Jenže bez dalšího, bez podpory dalších služeb, aby nemusela být taková poptávka je to dál jen podupávání po plamínkách na kraji hořící louky. A to si pište, že já u takového hašení byla. Až za tím krajem, takže si pamatuji, jak nutné je neskákat jenom po okraji.

Click here for reuse options!
Copyright 2015 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama