Trauma profesora Švejcara

0

Nestor našich pediatrů Jan Švejcar měl velmi drsné životní trauma, Souvisí s právě končícím Mezinárodním týdnem kojení. Ten, světe div se, letos začal Manile na Filipínách demonstrativním setkáním žen s miminy. Kojilo se, rokovalo, předávaly zkušenosti – a kojilo. Člověk by řekl, že v takovéhle zemi, celkem chudé a drahými blbostmi moderny plošně nepříliš zatížené, pronikne do reportáže nebo aspoň zprávy cosi o tom, že je to věc normální.  Nebo že ten sraz nevzbudí moc pozornosti. Ale ne, maminky tam dumají o tom, že vědí, že je to pro dítě zdravé a že je to také levné. A u nás se to ocitlo na titulkách zpráv!

Jola nám tu připomněla snahy o blbnutí na entou v podobě kojícího oblečku pro pány. Tyhle obě zprávy by jistě snadno způsobily posmrtné rotování nebohého pana profesora, ať v hrobě nebo urně. Snad mu to nikdo nepůjde říct, protože by z toho bylo pořádné tornádo a nevím, nevím, jak by dnes různí chytráci a chytračky dopadli.

Jak to tedy je? Inu, náhradní mléku se hledalo už dávno. Již v knize Mladá matka Dr Jana Jandy (1887) se mluví o Nestle-ově pokrmu pro děti z kondenzovaného, usušeného a na prášek roztlučeného kravského mléka. Je tam i podrobný návod, jak kravské mléko rozředit a přisladit podle věku miminka. Někdy v roce 1937 se odehrál ten veliký zázrak, který zachránil hodně českých dětí: Začala se vyrábět náhradní kojenecká výživa i v našich zemích. To mám z internetu, nechtělo se mi ověřovat jinde. Zato vím, že to byla velmi brzy, za války,  nedostatková záležitost, takže babička mého manžela se ani nesnažila cosi takového shánět. Přišla o mléko, když jí muže odvlekli do koncentráku, ale pradědeček přivedl kozičku a poučil nešťastnou maminku, aby si ji držela v co největší čistotě, že mléko od ní ani převářet nemusí. A tak byl strýček mého manžela krmen kozím mlékem stejně dobře, jako mnoho miminek před ním.

Protože matky bývaly během války a po ní podvyživené a kojení jim ubíralo sil včetně vápníku (zuby mizely jako mávnutím proutku) a také bylo hodně tubery, dětští lékaři věřili víc a víc spolehlivé, sterilní průmyslově vyráběné vymoženosti. Navíc v té době po válce bylo nutné vybudovat, co se zničilo, a rozjet průmysl. Ženy s malými dětmi mohly také pracovat, kdekoliv, měly na kojení přestávky. Jenže to by celý kolektiv nesplnil normy. Matky kazily uvědomělým trhačkám norem průměr, nutná procenta produktivity. Ženský kolektiv umí s takovými, co hledají zbytečné úlevy, pěkně zamávat!

Na pomoc přišly jesle (kam matka z výroby mohla odskočit) a také jesle týdenní, kde se o děti starali odborníci. Špičková péče! Jen bylo vhodné děti naučit brzy na nočník, aby sestřičky tolik nepřebalovaly. Moje známá byla hrdá na to, že její dcerka už v šesti měsících (!) vysazování zvládla a v jeslích “nedělala problémy”. Maminka s tatínkem si děťátko díky týdenním jeslím hezky užili od soboty odpoledne až do neděle večer – a ještě potom stihli třeba kino. Pod společenským nátlakem a později pod tlakem matek a tchyní (co by ses mořila, je to pohodlné a zaručeně nejlepší) se zapomnělo, že to ta příroda vymyslela dobře a není tak blbá, aby ji věda musela nutně převálcovat.

Takže se i náš pan doktor Švejcar v dobách budovatelských hodně zasadil o propagaci umělého mléka. Později přiznal, že to byla i velká společenská poptávka – a já bych se ho zastala. Otevřené tubery bylo dost (ještě v 70.letech v mé rodině čerstvou maminku odstřihli od miminka), průmysl musel kupředu, zdraví lidí nic moc extra…V kontextu tehdejší doby a svého zapáleného mládí by ani nemohl být jiný. Nebo by se vynořil další a místo odborníka Švejcara bychom znali jiné jméno.

Ono to s jiným mlékem navíc není tak jednoduché, jak si laik myslí, Náhradní výživa se totiž od počátku větvila do různých druhů. Věděli jste například, že se kdysi do mléka přidávala káva ze žaludů? Opravdu! Nebo že už dlouho ti nejmenší mají mléka kysaná? Protože mám za sebou i pár měsíců práce v mléčné kuchyňce, kde jsem miminkům rozličná mléka vařila (půl destilované hody, půl převařované, všechno náčiní pořád sterilizovat, plochy dezinfikovat, ruce při průchodu do sterilní části máchat v neředěné dezinfekci, převlékat se a dvakrát během vaření sterilizovat vzduch), vím, co je v tom za různé háčky a smůly.  U nás ani v jiných kuchyňkách hygienické lítačky nic nenašly – feminar totiž získal bacily ve výrobním procesu. jedna z absurdit: V továrně se opatření prý nějak nemohla dotáhnout a tak se ve všech kuchyňkách mléko prudce zchlazovalo, všude se na to udělaly zvláštní dřezy, aby se bakterie z mléka nestačily až TOLIK pomnožit… A nějakých sedm let poté můj malý synovec málem umřel na další špatnou šarži 🙁

Už během návalu Husákových dětí se všechno otočilo a pan profesor velmi podporoval kojení. Jenže ouha! Nebylo kde tuto činnost provozovat. Uvědomělé matky aby se zavíraly doma. Vyběhněte někam i s přípravami sotva na dvě, tři hodinky! I když se maminka s děckem uchýlila co nejvíc někam do kouta, ihned někdo pochopil, co se děje. Moje zubařka mi v 86, roce líčila, jak na ni zvědavé důchodkyně poslaly příslušníka VB (pro mladší policajta), že se odhaluje na veřejnosti (v zákoutí v parku) a budí pohoršení. Podle nich by měla jít někam na záchodky, ovšem viděli jste někdy záchodky za socíku? Posadit se nebylo kde a v tom smradu leckde… Já tehdy za sebou měla podobný zážitek. Na parkovišti, v našem autě, zavřená na zadním sedadle, kolem další auta, ale paní se šla podívat. Proč lidi zůstali v autě a tak divně rozložení? Znechuceně utrousila poznámku o skandálu, neb za sebou táhla puberťáka. Dokonce mu poručila otočit hlavu!

I napsala jsem kdysi panu profesorovi, co se u nás na klinice také nějak mihnul. Oupěnlivý dopis to byl. Jak se cítím být jako pitomá, když chodím do poradny a jak to tedy s tím kojením je. Místo těšení na miminko mne jímala hrůza, jak budu zase čelit nátlaku dětských doktorek, abych přešla na Sunar. Těhotenství vrcholilo a já potřebovala podporu pro návštěvy těch  mladých dam v bílém plášti. Možná si mne vychutnávaly i pro mou praxi, nevím, několikrát jsem poznámku zaslechla, i když jsem je nijak neprovokovala. A dítka jsem měla zdravá až nestydatě. Chudák, ten se vyjevil!

Svejcarven.jpg
Po kliknutí se obrázek otevře v novém panelu v plné velikosti.

Napsal mi osobní dopis, kde si stěžoval hlavně na ty mladé lékařky, které nejvíc na jeho přednášky kašlou. Přiložil odborný časopejsek pro lékaře s věnováním, které jsem pro vás ofotila. S tím, že pokud nebudu kojit plně, je to celé na nic, protože dítěti víc ubližuju, než prospívám. A tak jsem své další dítko odkojila i navzdory hrozbám sociálkou – dokud se neukázalo, že dítko je hubené, poněvadž porodníkem zraněné a napůl ochrnuté. Ale to už je jiná pohádka, která dopadla dobře. Mimino vědělo, kam a kdy se narodit 🙂
Osobně má pan profesor ještě jednu zásluhu – povzbuzena jeho přístupem, vnutila jsem se posléze (po revoluci a přestěhování) i jako dobrovolnice na vyučování do posledních ročníků ZDŠ a učila přípravu na partnerství a rodičovství, pod hlavičkou kulturního střediska zašla i na internát za učnicemi… Ona byla ta příprava nařízena ministerstvem ještě za socíku a všichni se děsili, co budou učit o sexu. Když nebylo ponětí ani o hygieně… Takže jsem to už tehdy vzala na sebe jako bývalá sestřička a na učilišti moje mimina postupně sloužila i jako materiál na ukázku. Sedm let celkem jsem ten celoroční program dělala a holky se občas stavily i na poradu u nás. Co jim ovšem v hlavách uvízlo zrovna kolem kojení, to netuším.

Převalily se totiž šílené zprávy s PCB látkami v tukové tkáni kojících matek, po revoluci zase blbosti celebrit se sójovým mlékem a jen pomalu se objevovaly koutky pro maminky na přebalování a krmení – první, tuším, v Kotvě v Praze. Dnes už krmící maminka nikoho nepřekvapí, ale málo platné, pořád je tu diktát rychlého hubnutí po porodu a plochých bříšek (přílišné cvičení zastavuje laktaci), strach o správný tvar prsou a různé ty požadavky na sexy vizáž. Do rukou to berou inteligentní mladé ženy (ale vzhledem k oblečkům tu, pochopitelně, existuje i lítání od pangejtu k pangejtu), jenže masovost pořád nikde. Jak se objeví nějaká, i fyziologická, nevinná potíž, hned je po kojení, “protože to nešlo”. Jistěže se stane leccos, ale počet nekojených dětí prostě neodpovídá té nouzi, kdy by “oprávněně” o mateřinku miminka přišla.

Došli jsme tak daleko, že se ustanovil zmíněný týden kojení. Jak jsem se v úvodu pozastavila, i v takové zemi, jako jsou Filipíny, se v hlavním městě Manile najdou stovky (pouze!) žen, které přijdou na sraz a dokážou podpořit obnovu té informace, že kojení k matce a dítěti patří. Ach jo.

    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama