Užívám si léta

0

Trocha humoru vždycky osvěží téma, které vás možná trochu poleká. Jestliže jsem si loni neodpustila téma vos a první pomoci, tentokrát jsem si užila praxi. Já vám nevím, ale rok od roku mi ty různé pichlavé a sající hmyzí potvory připadají jedovatější. Zatímco alergie na pyly (nebo co to mám) ustupuje, stačí roj muchniček a mám vystaráno.

Cestou do Chotěboře na začátku července se mi něco ometalo pod sukní, občas to škráblo, bzukot neslyšet, nic nevidět. V Humpolci to bylo. Při odjezdu jsem se trochu potřebovala nohu drbat, ale neviděla jsem jediný vpich. Že bych třeba někde krajem sukně nabrala kopřivu? Kdepak, večer už noha začala rudnout a natékat. Vzala jsem si zyrtec, holt musím udělat hladinku.  Moc to nepomohlo, chladila jsem i studeným kelímkem (nápoj dovnitř, chlad na nohu) a teprve, když už ty ranky byly skoro fialové, zatímco okolní červeň ustoupila, mohla jsem napočítat sérii sedmi bodanců od bůhví čeho.  Ale pohoda, po měsíci mám už jen světlé flíčky a už i bez teček.

Doma není čas ohledávat se jako slepice, doma všechno dozrává – tedy to, co neozobali ptáci a nesežrali slimáci.  Takže maliny, jahody, rybíz, angrešt. Malin je na kila, vlastně bylo. Poslední týden se tu dost rojí malé vosy, totálně přiblblé, asi příliš hladové – nebo jak tvrdí manžel, bez vychování. Oženete se a ony neodletí, pořád jsou jako uhranuté tím, co by mohly okousat. Po dešti ubydou, to rychle obírám, co se dá.

Ano, několikrát se mi stalo, že jsem setřepala z maliny vosu a radši tou malinou mrskla, ale vosu to nijak nevzrušilo, ani neďobla, třebaže jsem ji nechtěně stiskla. Asi si to schovávaly. Tušíte psrávně, za onoho bezpečného čtvrtečního podvečera po dešti, kdy nikde nic nebylo a já měla nasbíráno kolem půl kila bez setkání s jakýmkoliv hmyzem, hodila jsem si do pusy hezkou velkou malinu.  Štíp, bodanec do jazyka.

Takže jsem proběhla kolem manžela, řekla, že mažu pro cukr a pojedem.  Otékalo to docela rychle, jazyk tuhnul, ale kam přesně narvat ten cukr nebylo možné zjistit. Cukrovka necukrovka, drbala jsem jazyk krystalky, co to šlo, včetně přepravy. Než se nastartovalo, stihla jsem se i převléknout. Koneckonců, na jazyku jen boule, dusit jsem se nehodlala, i jeden dithiaden jsem slupla. Do nemocnice daleko, takže stanice erzet.

Právě se jedna vrátila, položili mne, napíchli. Odebrali glymču, tlak mi radši neříkali. Povídali jsme si se sestřičkou, ale to vám řeknu, jak je jazyk neohebný, je to pro ženskou pořádná tragédie.  Byla jsem unavená, to bylo celé, pospávala bych, i když mi několikrát pustili houkačku. Také bylo docela milé slyšet po letech skřípání jehličkové tiskárny, jak u vrat nemocnice vyjížděli zprávu pro doktora.

Na ORL moc nespěchali., ostatně už jsem cítila, že boule na jazyku se rozpouští a otoku nepřibývá.  Byla jsem klidná, ale možná také umořená. Po náročných dnech jsem totiž měla díky té vosičce příšerně vysoký tlak.  Pan doktor mi sdělil, že ten cukr, to je teda pěkná blbost, nicméně i když mi dali infuzi s kortikoidy, už to nějak stálo.  Nepotěšilo mne, že budu mít rozdrbanou hladinu cukru, což stále ještě mám. Netušila jsem, že je i ten tlak schopen mi lítat trochu vejš, než mi vyhovuje. Co naplat, modlily jsme se tiše i se sestřičkami, aby mi klesnul jak cukr, tak krevní tlak, protože ani na to přespání neměli místo. Některá to umíme dobře, dovolili mi odejít.

Pustili mne, celkem jsem si užila čtyř hodin od bodnutí po odvoz domů a opravdu zbylé maliny prohlížím skoro s lupou.  Jaké z toho plyne ponaučení? Cukr budu sypat na jakékoliv další bodance, protože byť to lékařská věda neuznává, nebudu tiše čekat na komplikace nebo udušení, jestliže mám první pomoc 35 km daleko. Erzety jsou vytížené, nemusela by dlouho přijet.

Trochu rozumím tomu, proč psi chytají do huby všechno bodavé, včetně vos. Možná i proto, že třeba čmelda nebo včelka mohou být sladcí, ale hlavně asi, jak kdysi zdůvodnil  vonRammstein, ty „prďáky“ fetujou.  Ráno jsem po kontrolním odběru normálně naběhla do práce, a když se ředitelka divila, že neodpočívám, mohla jsem směle prohlásit, že jak mám vyšší tlak, do práce jsem jako drak. Hm, bylo té práce tak akorát, protože kolem dvanácté jsem už byla skoro hotová, dost utahaná.

Zafungoval ovšem systém pátečního natěšení a doma jsem už měla svůj sympaticky normální tlak i puls – jenom ten cukr je pořád ještě nějakej divnej, dva dny se držel výš, než se mi líbí, a vyskočí kdykoliv, když se jen podívám – třeba na hrst ovoce tu a hrst tak a kousek melounu.

Inu, léto skýtá mnoho typů dobrodružství. Je fajn, že když už jsem jela rychlou, nebolelo mne nic (ulice k nemocnici potřebuje vyspravit), nebála jsem se o život (i když by mne z toho tlaku mohlo klepnout, což se mi málem stalo, když jsem přelouskala zprávu) a mohla jsem si škodolibě potvrdit, že když si někdo něco hodně přeje, splní se mu to dost jinak, než chtěl. Já jsem právě onoho dne nahlas zatoužila podívat se do Chebu ve všední den, oběhnout si krámky – a vylezla jsem v době, kdy už i hypermarket zavíral.

Click here for reuse options!
Copyright 2017 Magazin Abeceda
    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama