Víření a věření

0

Víření – kdysi jsem takhle pojmenovala novelu o zmatcích kolem porevolučních nálezů a ztrát, včetně náboženských, psanou na „společenskou objednávku“. Ještě čeká na dobu (která snad pomalu nadchází), na přepis do PC. Ano, je z poloviny 90.let, ale jak jsem tehdy chodila a mluvila s lidmi z mnoha společenství, setkávala se s fanatiky, pragmatiky, radikály a nadšenci, usazovaly se ve mně dojmy a léty se znovu přeskládávaly a třídily. Jak jsem se v diskuzi nedávno zmínila, příběhy lidí pokračují a jsem ráda, pokud se pohádky jejich životů srovnají. Z fanatika je dnes prokazatelně statečný rovný člověk, dříve ničený dost vypočítavou dámou, trpělivý a milující náhradní otec Josef, odklizený ve chvíli, kdy by už paní neměla zajištěné živobytí.
Ať je to v mysli každého, jak chce, ať se zapřísahá tím nejlepším nebo jediným platným způsobem víry, setkávám se stále s různými přístupy a vnímáním.
Může být, že se chováme k otázce víry v nadpřirozeno a Boha vlažně až přejícně. Věříš? Věř si. Pokud na mně nevykonáváš misijní činnost, můžeme se dál přátelit jako dřív, protože mé vědění o tvém nahlížení na život a tvé místo na světě v mých očích nic nemění na součásti tvé osobnosti. Počítáš s tím, že jako jeden s nemnoha spravedlivých budeš i na mne a mé děti metat hořící šípy? Potom lituji, ale přichází mlčení. Snad ti to dojde. A pokud ne – co s tím? Nic.
Jsou také lidé vyděšení, protože si mysleli cosi vznešeného o podstatě lidství člověka vedle sebe – a on, představte si, věří! Má to zapotřebí?! Z člověka respektovaného se stává jakýsi duševní invalida a radši se o tom nebudeme bavit, aby se už víc dosud příjemný obrázek nekazil. U žen je výhodou v očích takového střízlivě uvažujícího netmáře ona esence křehkosti ženské podstaty, která holt asi nějakou pofidérní oporu potřebuje.
Jsou také lidé veřejně věřící, chodí si do společenství podle svého vyznání a společně s lidmi své víry sdílejí modlitby, prostor a čas, někdy také společnou práci ve prospěch ostatních. Někdy i otravnou misijní činnost, která je povyšuje k mučednictví, neboť ty zaslepené okolní duše naprosto nechápou, jaký bááááječný zázrak jim uniká. Jistě je úžasné moci shlížet na okolní stádo se soucitem, vztahovat ruce, třímající brožury, s mdlým úsměvem trpitelsky nabízet spásu a poté si přikývnout, že zase další slepý a hluchý.
Jsou také lidé, oslnění zábleskem čehosi, co jim srovná všechny pochyby do řady, odpoví na otázky nikoliv slovy, ale vjemem. Naráz je všechno jasné, vše do sebe zapadá a dotyčného naplní euforie. Dostalo se mu milosti, cítí to a je nejen blažený, že to sotva unese, nýbrž by to blaženství rozdával na potkání. Lidé zasažení, osvícení Poznáním, navštívení Bohem. Dokážou vyděsit široširé okolí svou náhlou proměnou. Kolikrát jsem už jejich přátele klidnila, vedla k trpělivosti, vysvětlovala?  Pokládám ten stav za výjimečnou fázi procesu věření a víření, protože jde o kolotání mnoha pocitů, síly a potřeb najednou. Nevím, nakolik ji hodnotit jako manickou, nejsem psychovědátor, jen pozorovatel života, ale jistě je to velmi podobné.  Zároveň soucítím s ohromnou okamžitou osamělostí postižených, neboť se jedná o dojmy a pocity jen špatně převoditelné do mluvené řeči.
Měla jsem donedávna  přístup k dílkům paní, kterou nadchlo Tvoření a na stará kolena z ní tryskají verše, oslavující nádheru přírody a lásky k ní a potřebu ochrany. Nadšeně se vrhá do fotolovení všech krás a mne napadá, že je úplně fuk, že to (dnes již prokazatelně) souvisí s Aštarem Šeranem. Zachránil vrabčáky, Krtečka a nesmírně obohatil právě tuhle dosud malou českou myšku. Je to málo nebo dost?
Jiná paní, velice osamělá ve své ztrátě paměti a zoufale hledající nějaký záchranný bod své existence a důstojnosti, marně čekala pomoc od svého společenství. Své misijní postávání plnila poctivě za mrazu i horka, ale když bylo možno její víru spojit s jakousi závažnou duševní nedostatečností, namísto útěchy a podpory se společenství projevilo, řekla bych, hodně prozaicky. Nepotřebovalo ji. Už ne. Pravda, paní dnes sotva vzpomene na vlastní jméno, ale kam patří, ví bezpečně. Už nečte svou Strážnou věž, jen láskyplně hladí jednotlivé sešity. Je jasné, že na sestry a bratry žehrat nebude – ale jakými jsou tito „vyvolení“ věřící lidmi před sebou sama, před svým Bohem?
Mám také polozapomenuté zápisky další ženy, která zažila osvícení v těžkých dobách, v roce 1950. Snažila se své zážitky a duchovní obohacení šířit dál a skutečně se u ní scházeli lidé mnoha cest víry. Věřila, že se právě Čechy staly a mají dále stávat jakýmsi hlavním stanovištěm andělů. Možná jste se s jejím jménem setkali, i když paní Božena Cibulková zemřela v r. 1995, dodnes jsou její slova silná a nám může lichotit, jak spojovala naši zemi s vírou v jakési centrum schopností a šancí lidstva na duchovní růst. Mariánské zjevení o několik let později zažil Matúš Lašút na hoře Živčáková (r. 1958). U léčivého pramene byl svatý obrázek, kde se pomodlil – a dodnes je poutní místo.

Vrátím se k tomu, že se velmi často dnes “v reálu” můžeme potkat s člověkem, který zažil své jakoby „malé“, velmi osobní prozření, navštívení či osvícení – a dost dobře neví, co si s ním počít. Vrhne se na Bibli, nachází v ní tisíce odpovědí na své otázky, často vstoupí do společenství věřících, k němuž má rodinný vztah. Často ho může do společenství dovést nějaký učitel, schopný a důvěryhodný kněz. Když se svěří na netu, může čelit posměchu, zatrpknout – nebo se cítit mučednicky. Což také není špatné. Mučedník je lepší, než ti ostatní. Odpusť jim, pane, neboť oni nevědí, co činí.
Někdy se po čase námluv v církvi nebo sektě stane, že se dotyčný probudí – a nechápe. Kam jsem se to dostal? Mezi jaké lidi? Kolik že jsem vynaložil energie a ono nic? Nikdo se vedle mne nestal opravdu lepším? A stal jsem se jím alespoň já? Selhal jsem? Ne, to spíš byla nějaká šalba a zblbnul jsem… Moje známá se obracela na víru s adventistou, šla na shromáždění – a i když ji rozesmála pruhovaná žínka na peněžní dary, která po shromáždění kolovala, dostalo ji teprve repetění žen, které neváhaly během rozcházení pečlivě proprat farářovu ženu. mezi ně tedy patřit nechtěla – vrátila se mezi katolíky, k rodinné tradici.

Jsou to právě lidé, kteří dovedou jedince  otočit do stínu hořkosti a údivu. Jak jsem mohl být tak blbý a nechat se svést?! Namluvit si, že existuje Bůh, který mne vede? Nikoho nezajímám a ještě se do mne kope. Kde jsou ty okamžiky, kdy mi bylo fajn, kdy jsem byl lepší, než celé všivé okolí, kdy jsem měl před sebou jasnou volbu – být vyvoleným?
Domnívám se, že rychlé závěry a zapření zažitého nejsou na místě. Proč si zlehčovat, co kdo prožil upřímně? To jistě není konec cesty, pouze období, kterým je nutné projít. Pochyby mohou jedince potkat v různém časovém období a mohou, dle mého pozorování, trvat různě dlouho a různě silně. Pochyby až deprese zkrátka k celému procesu patří. Víra neznamená, že má člověk zaručené výhody odněkud shora. K životu patří i jobovské “radosti”, což se nerado připouští. Pochyby přinášejí možnosti dalšího hledání, srovnávání osobních názorů a pohledů s tím, co vyššího je skryto za existencí a co se nepodařilo nikdy vyslovit, zformulovat. Ono je tolik povídání o víře a lásce, že se mnohé zplacatilo na klišé. Pro někoho i tohle samotné může být traumatem: dosud přece člověk zcela jasně viděl všechno – teď se černobílý obrázek zamlžuje a dokonce barví. Jsou barvy dobré nebo špatné?! Ó ty hrůzo, co s tím?!

Někdy se lidé zajímají, co může být na víře tak uhrančivého. Bodejť by se člověk do nějakého spolku nehrnul, když se tím vystoupí z masy šedivců a je členem nějaké party, hochů, co spolu mluví a jsou výjimeční. Dobře to nedávno popsali na základě studií Američané. Ano, ten samý P. Zimbardo, co si pohrál se studenty jako trestanci a dozorci, nyní zkoumal postoje lidí, žijících v prostředí víry. Dokážou být z našeho pohledu velmi zlí, protože je přece vede Bůh a nedopustil by, aby konali nesprávně. Co oni konají, je samozřejmě vždy správně a nevěřící to (taktéž samozřejmě) nemohou pochopit.

Náboženstvím a sektou nebo církví v nejširším smyslu pojmu je cokoliv, co má svou ideu, pravidla členství, své svaté nauky a osoby. Ba i ten ateismus nebo komunismus takové rysy má, to je stará vesta. Mnoho mladých lidí je radikálních z podstaty pubertálního zrání, kdy se mohou pod pláštíkem jakéhokoliv společenství vrátit do bezpečí černé a bílé z dětství. Já-oni, my-vy, náš-cizí, přítel-nepřítel. Pokud dozrají, dospějí, nikoliv pouze věkem, dokážou se ze schematického pohledu probrat, ovšem pokud jim přináší jakkoliv mocenské výhody, setrvají  ve výhodné pozici. Navíc dnes víme, že vymytý mozek může mít kdokoliv – stačí dobré podmínky a dobře adresná manipulace.
Mám pocit, že jsem “naživo” potkala nejednoho pravého křižáka, ochotného nastavit krk třeba za čest Kristovu a jeho dobré jméno. Vedle nich také starého logika – ateistu, který mi s velikou úctou vracel stoletou Bibli, jakou mohla mít jeho maminka. Poučil mne, že takové vzácnosti nemám pouštět z ruky a byl dojatý ze chvil, kterého vrátily k obřadům víry, jaké zažil kdysi dávno. Víc mu jeho „moderní“ postoje nedovolily. Možná jenom navenek, možná jenom nevyslovoval, co měl uvnitř. Určitě si hodně věcí v sobě srovnal. Prosvítil ho klid a spokojenost.
Nakonec je tu totiž právě ta klidná, žitá víra, která provází tiché životy. Nikdo o nich moc nevíme a přesto je svět bez jediného z těchto lidí rázem mnohem pustší. Mluvila jsem o tom s naším farářem. Je to člověk sytého hlasu, nejsou mu cizí drsnější vtipy, ale v jeho podání zvláštně laskavé. Do služby vstoupil až v pozdějším věku, ale zdá se mi, že do služby velmi ekumenického přístupu.
Hlavní je srdce člověka a jeho skutky, říká. Ten ateismus už si poměří Pánbůh sám, protože jenom on vidí hluboko do srdcí a pod nánosy všech popírání. Jsem jako organizátor v pozadí některých pobožností a slýchám nejen jeho, ale další moudrá slova a poselství. Líbí se mi, že netáhne na bránu silou pod praporcem katolíků (ani jeho kolega není hlavně evangelík). Spolupracují, nevyvyšují se, znají se a přátelsky diskutují s dalšími duchovními.
Dostávám se tak ještě jednou k pocitům zrady, nedostatečnosti, opuštění. Pro přátele, kteří jsou zrovna „v tom“, píšu tohle zamyšlení, protože je jsem v poslední době potkala častěji a opakovaně. Kdo si užíval osvícení, poznání či oslovení (lidé jsou v označení těch událostí skromní až cudní, jako by nechtěli urazit sílu, která se s nimi spojila) jako úžasného kolotoče až rauše, je hodně nepřipravený na chvíle ticha. Podle mne je toto období ztišení nutné pro vnitřní rovnováhu. Nastává totiž prostor pro čas činů. Ne zrovna misionářských, vzdělávačně-filosofických a bádacích. Jde o čas díla lidského v té nejprostší člověčině. Práce se sebou samým, s vlastními ošemetnými rysy a sklony. Pochopení pro okolní smečku snadno podléhajících slabochů. Schopnost laskavého náhledu a nadhledu právě na ty slabosti – a pozor, také vědomí síly, jaká je v kom skryta.
Je to práce na mnoho let a pokud ji člověk zklamaně zavrhne, potom především ke své škodě. Chceš-li dál jen fňukat, že skončil rauš osvícenosti a nic tak božského už nepřichází, potom … Co říct? Dar byl promrhaný. Šance odezněla.
Jsou takoví mezi námi a jsem svědkem toho, jak dále žijí. Ovšem, zvolili si. Řídí své dny a možnosti na změnu jim nijak neubyly. Jsem svědkem mnoha zrání i vzpour u mladších a starých, na konci jejich cesty světem.

Kdo se mnou chce mluvit o duchovním světě, může. Klidně na různé způsoby, včetně takhle tlustých nebo tenkých moudrých až svatých knih. Ale věřte nebo ne, ať kdo zkoušel jakékoliv obřady, nejdůležitější ze všeho bývá nakonec míra hloubky jeho člověčenství. Tak se to ukazuje ve stínech věcí posledních. Kdo je spravedlivý, žije dobře podle nejplatnějších pravidel (desatera například), je cennější, než kdosi třeba papežem pomazaný, patriarchou požehnaný, rabínem, imámem nebo třeba šamanem uznaný. Vždyť i ve světě zvířat se vyplácí altruismus a podpora slabších. To je zase moje víra. Opravdovost člověčenství, tu kolem sebe hledám a (kupodivu) často šťastně nalézám.

    Ašská spisovatelka, která oblast proslavila již na přelomu staletí horory z pohraničí. Vlastní několik literárních cen žánru, publikuje samostatně i ve sbornících. Na svých stránkách (Koště A.Š.) se věnuje také mnoha otázkám všedního dne. Profesně se věnuje sociální práci.
    Reklama